„…několikanásobná fraktura kotníku s mnohačetnými dislokacemi…“
Chvíli hledí do rentgenu: „…ježiši KDE si to takhle zřídila?“
Uprostřed jízdárny, o hodinu dříve:
„…vyklušu ho do volný otěže a nechám ho být…“
Byla to chvíle nepozornosti? Byl to jeden z těch okamžiků, které by člověk měl předvídat a neměl podcenit? Těžko říct.
…mlha přede mnou, mlha za mnou… černo před očima, hukot v hlavě.
Plivete trávu a krev.
„…Lído…dobrý?“
„…jooo…“ Lhát se nemá, kdo lže, ten krade a může (se) i zabít.
Jadrná čeština přichází na řadu asi po třech vteřinách, než se člověk vzpamatuje z nejhoršího šoku. Mezi sprškou těch nejšťavnatějších variací stihnete říct : „…chyť ho ať si nestoupne do otěží… já tam jdu…“ a o vteřinu později, když zkusíte došlápnout, zjišťujete, že tentokrát je NĚCO špatně. Sundáte chapsu, a s hrůzou na TO hledíte. Dřív to býval kotník a kromě toho, že v tuhle chvíli se to viklá v protisměru, by se to dalo dost dobře použít jako inspirační předloha na rekvizity pro filmy Quentina Tarantina.
„Ježišikriste…to musíš hned na rentgen…“
Chvíli člověk zkouší klást odpor stejně jako korporace jednoho telefonního operátora (ale my jsme řekli NE), ale bolest je nakonec silnější.
V ordinaci na sebe hledí MUDr. versus jezdec.
MUDr. nevěřícně zírá do papírů. „Pád z koně… kopnutí do hlavy koněm… pád z koně… pád z koně… …“ – očividně neví, co říct. …“…ještě …ještě vás to BAVÍ??“
Horlivé kývání a takový ten zvláštní plamen v očích.. Takový, jaký mívají magoři chvíli před tím, než je přikurtují k lůžku.
Být „koňák“ je DIAGNÓZA.
Pardubické závodiště v příštím roce oslaví 170 let od založení první dostihové dráhy. Už od 5. pr...
Nedávný průzkum mezi britskými majiteli koní přinesl docela zajímavé poznatky o praktických obtížích spoj...
