Falabelly jsou malí koně a laik si je s miniaturním shetlandem snadno může splést. Poníci mívají stejně velkou hlavu a tělo jako dospělí koně, jen jejich končetiny jsou zkrácené. Jsou to takoví koňští trpaslíci. Na rozdíl od nich jsou elegantní falabelly proporcionální a pro jejich jemné kosti nelze na těchto křehkých bytostech jezdit. Svou hedvábnou srstí, dlouhou hřívou spadající po obou stranách krku a malými, drobnými kopýtky však každého uchvátí. Vyskytují se ve všech barvách - vraníci, hnědáci, ryzáci, bělouši, grošáci, izabely, kaštanově strakatí, a dokonce i tečkovaní jako originální appaloosští koně. Za rozmanitost barev, ale i tělesných charakteristik, živý temperament a milou povahu vděčí dědictví po svých různých předcích. Byli jimi koně arabští, mustangové, tažní i teplokrevní.

Všechny falabelly mají jednu společnou vlastnost. Jejich kohoutková výška nepřesahuje 86 cm. Čím menší, tím vzácnější a také dražší. Cena těchto poníků je určována právě jejich velikostí a pohybuje se v širokém rozmezí od 1.500$ do 50.000$ až 100.000$. Na světě těchto koní není mnoho. Pocházejí z Argentiny a několik se jich dostalo do USA, Střední Ameriky, Austrálie, na Střední Východ, do Velké Británie i do Evropy.

Kde se vzali?

Historie těchto koní je tajemná a pravda o vzniku tohoto plemena zůstane asi navždy utajena. Některé prameny uvádějí, že stádo koní spadlo při sesuvu půdy do hlubokého uzavřeného kaňonu, kde jeho jedinou potravou byly kaktusy. Během mnoha generací se pak koně zmenšili. Není to zcela vyloučené, protože něco podobného se stalo stádu skotu plemene hereford v jednom z kaňonů Skalistých hor.

Jiný vypráví, jak v minulém století na území Chile a Argentiny řádily bojovné kmeny nomádských indiánů, které pořádaly loupežné nájezdy na ranče bílých, kde rabovaly, vypalovaly a zabíjely. Se svými zajatci zacházeli indiáni zvěrsky a jen málo z nich přežilo. Jedním ze štastných byl Ir Newton. Na řece, která protékala jeho pozemkem, postavil vodní mlýn a každou noc vkládal kamení mezi mlýnská kola. Hrůzostrašný rachot slyšitelný na míle daleko děsil pověrčivé indíány a ti díky tomu považovali pana Newtona za kouzelníka a drželi se od jeho ranče dál. Nedaleko domu byl prý brod a sem se sbíhala pít divoká zvířata a koně ze širokého okolí. Koně byli ještě často osedláni nebo zapřaženi do zbytků dostavníků. Proto Newton pečlivě sledoval toto místo a poskytoval zvířecím i lidským obětem první nebo poslední pomoc. Jednou se u brodu objevil maličký koník. Pan Newton se do něj na první pohled zamiloval a chytil ho pro svou manželku a dceru. Odkud se tenkrát malý hřebec vzal, komu dříve patřil, a proč byl tak malý, nikdo neví.

Podle další teorie zaměstnávali první chovatelé těchto koní, Falabellovi, na své farmě mnoho Japonců. Ti, známí svým uměním pěstování drobných bonsají omezováním kořenů stromků v malých květináčcích a zastřiháváním větévek, prý zaštípávali koníkům kopýtka a obouvali jim malé botičky. Proto již pak nevyrostli.

Jisté je, že původ falabell je spjat s koňmi z Latinské Ameriky, zejména s koněm andaluzským, kterého s sebou přivezli Španělé na dobývání amerických území. Po neúspěšných tazích proti indiánům se jejich odolní a nenároční koně rozutekli a zdivočeli. Jejich organismus se musel přizpůsobit tvrdým podmínkám argentinských pamp. V pražícím slunci, ledovém jihozápadním větru "El Pampero", za divokých bouří, po vyprahlé zemi museli za pastvinami a vodou překonávat velké vzdálenosti. Toto vše, neustálá příbuzenská plemenitba a izolace způsobily genetickou mutaci, jejíž důsledek pravděpodobně zahlédl kolem roku 1850 pan Newton. Ten a následně jeho zeť Juan Falabella udělali během svého života velký kus cílevědomé chovatelské práce a cestou přísné selekce a experimentování vytvořili stádo krásných, velikostně vyrovnaných miniaturních koní s milou, příchylnou povahou, lehce ovladatelných i dětmi. Postupně se pak chov předával z generace na generaci. Po synovi Juana Falabelly ve šlechtitelském programu pokračoval pan Emili, později pak jeho syn Julio Caesar a když i ten v roce 1980 zemřel, chovu se ujala jeho manželka Marie Louisa a dcera Marie Angelika. Ta je nyní majitelkou i nejmenší falabelly na světě.

Získat malinkého koníka nebylo nikdy snadné. Paní Falabellová se jen velice nerada loučila se svými svěřenci a v minulosti všechny hřebce a klisny nechávala před prodejem kastrovat. I prezidentu Kennedymu, velkému milovníku těchto koní, se podařilo získat jen kobylu a valacha. Naštěstí kobylka byla březí, aniž by to paní Falabellová věděla, a tak mu porodila alespoň hříbě.

V roce 1977 se podařilo lordu a lady Fisherovým z Velké Británie přesvědčit Falabellovy o svém záměru obohatit svůj park divokých zvířat v Norfolku, v Kilverstone, o malé stádo falabell. Několik koní si koupili a odvezli. Během roku je nadšení návštěvníci parku mohli sledovat, jak se prohánějí po pastvinách a v létě při pravidelných přehlídkách a ukázkách parkuru. Koně vystupovali po celé zemi, několikrát i v televizní show pořádané pro charitativní účely. Navíc se zasloužili i o rozvoj vědy! Kilverstone leží nedaleko Newmarketu, světového centra koňských dostihů a chovu čistokrevných koní. Je zde také výzkumná stanice koní, jejíž vědci se o falabelly velice zajímali. Poprvé v historii se těmto odborníkům podařilo zrentgenovat vnitřní orgány koní. U velkých čistokrevných plemen, ani u malých poníků, to díky hloubce jejich hrudníku a celkové mohutnosti nebylo možné. Menší a drobnější tělo falabell tak konečně umožnilo vědcům získat kompletní obrázek. Ve stanici sledovali také chování, zdraví a fyziologii stáda jako celku.

Když se v roce 1991 rozhodli lord a lady Fisherovi svůj park uzavřít, velkou část jedinečného a světově proslulého stáda falabell prodali holandské stáji Greenwoods. Ta souhlasila s podmínkou, že se chov bude nadále nazývat "Dědictví lorda a lady Fisherových", a spolu s kupní smlouvou získala i cenné informace o původu koní, jejich aklimatizaci v Anglii a o jejich šlechtění a chovu v Kilverstone. Tak se stáj Greenwoods stala prvním profesionálním chovem falabell v kontinentální Evropě.

Jak se o koňské drobečky starat?

Falabelly jsou na rozdíl od poníků poněkud náročnější na teplé ustájení. Složení krmné dávky je stejné jako u velkých koní, jen množství je podstatně menší. Koník může být ustájen a denně pouštěn na pastvu, nebo držen na malém dvorku a ve stáji. Pak s ním ale musí jeho majitel chodit na zdravotní procházky stejně jako se psem.

Patří mezi dlouhověké koně, dožívají se 40-45 let. Výška v kohoutku čerstvě narozených hříbat se pohybuje v rozmezí 38-52 cm a do své konečné velikosti mladí koně dorostou do tří let.

K čemu je dobré chovat tak malé koně, když se na nich nedá jezdit?

Logická otázka. Proč? Zkrátka pro obyčejnou lásku ke zvířeti jako příteli a domácímu mazlíčkovi. Podle lorda Fishera jsou falabelly něčím ojediněle fascinujícím, částí našeho zvířecího dědictví, o které se člověk stará a které ochraňuje spolu s divokým světem zvířat jako skvostné umělecké dílo a historický monument.

Falabelly mohou být také dobrými přáteli lidem, kteří se celí život zabývali chovem velkých koní a k stáru již na tak fyzicky náročnou práci nestačí. Jednou z nejpřitažlivějších vlastností falabell je jejich dobrosrdečná povaha a velká inteligence. Jsou velmi přítulné, lehce cvičitelné a přítomnost lidí je přímo těší.

S laskavým svolením redakce pro web zpracoval Equichannel.cz.

Informace o chovu dostihových závodních koní

Podobné články

Martina Růžičková-Jelínková: Pořád mi voní stáj a líbí se mi vše, co se kolem koní točí

19. 10. 2023 Jana Šejnohová

Když jsem byla malá, byla mým vzorem číslo jedna. Žena, které nechybí odvaha a která navzdory předsudkům jde za svým snem. Tomu pak neváhá hodně…

Kdo je kdo

Koně Kinští a Velká pardubická

7. 10. 2023 Eva Holubcová

Chov koní Kinských přinesl pět vítězů Velké pardubické a mnoho věhlasných steeplerů. Tito jedineční koně tvoří nedílnou součást historie čs. chovu a…

Informace o chovu dostihových závodních koní