Drezuráci na Extreme trailu

19. 7. 2018 Katka Lipinská Autor fotek: Martin Lipinský

I když ke kovbojovi mám hodně daleko, otestovat si schopnosti a důvěru svého koně v trochu extrémních podmínkách mě lákalo už dlouho a prázdniny k výletům svádějí. Odrazovalo mě, že to není úplně blízko (a cestování máme dost po závodech) a také obavy ze zranění hlavně koně. Nicméně naskytla se příležitost a zvítězila zvědavost. Bylo pro mě příjemným zjištěním, že můj kůň, který se po většinu své práce pohybuje na pěkně upraveném povrchu drezurního obdélníku, si umí spočítat nohy, dokáže projevit značnou míru samostatného uvažování a vůbec, není žádné ořezávátko.

Překážka zvaná „schody“

Sice nejsme typičtí drezuráci, moje klisna má více volnosti, méně drilu, hodně práce v terénu, zkrátka snažíme se si práci především užívat, ale pořád je drezura naším hlavním zájmem. Nechodíme přes klády (i kavalety stavím jen velmi výjimečně, ale mám silné odhodlání to od nynějška změnit!), nikdy jsme nešplhali přes kameny, nezkoušeli slalom a můj kůň nikdy v životě nebyl ve vodě, protože zkrátka v okolí nic šikovného nemáme. Navíc jsem už v životě zažila (na kůži vlastní nebo někoho ze spolujezdců) spoustu nehezkých zranění při překonávání příkopů, lávek a mostků, takže se podobným věcem spíš vyhýbám. A v neposlední řadě je moje zvířátko mnohem vznětlivější a temperamentnější než typičtí westernoví koně. Takže pro nás bylo všechno úplně nové a představovalo to zajímavou výzvu.

 

Extreme horse trail je v zásadě soutěž v poslušnosti a dovednosti koně překonávat různé umělé, ale přírodu imitující překážky. Není nutné umět skákat, i když jsme si s kobylkou zkusili nějaký výskok a seskok, překážky jsou zaměřeny spíš na odvahu a šikovnost. S jakým typem překážek se setkáte? To si dovolím ocitovat z výše odkazovaného článku:

  • různě poskládané klády, které je většinou třeba překračovat, ale i prokličkovat nebo nad nimi provést překroky,
  • různé mostky a lavice, od jednoduchých „přízemních", přes zvýšené ve stylu „střechy", až po vratké lanové lávky nebo velmi úzké lavice, které mohou být dokonce i do zatáčky,
  • brody a průjezdy různě hlubokou vodou, s pozvolným vstupem a výstupem i s různými schody, výskoky či s překonáváním klád přímo ve vodě,
  • pole s různými povrchy, většinou písek, kůra, hlína, skály apod.,
  • svahy a přírodní schody, hliněné, dřevěné, kamenné, úzké i klikaté,
  • vyvýšené plošiny, obvykle čtvercového charakteru, na nichž je mnohdy třeba zastavit a otočit,
  • houpačky,
  • slalomy a uličky, kterými se nejezdí pouze dopředu, ale i dozadu a mnohé další.

U některých klád musí kůň opravdu vědět, kde má nohy

Lekce důvěry

Že je extreme trail o důvěře, minimálně zpočátku, než kůň překážky pozná, je myslím jasné. Ze strany koně musíte mít hodně důvěry, vždyť ho vedete ke věcem, které nikdy dřív neviděl a dokonce chcete, aby na ně vstoupil. On vás poslechne a oujé – lávka se pod ním zhoupne, kámen lehce sklouzne, noha se netrefí mezi klády... nic nebezpečného, ale že by to vzbuzovalo důvěru... A on vám znovu musí věřit, třeba to i znovu zkusit a pak teprve zjistí, že to jde.

Důvěru zkouší třeba tato překážka, zejména, když trochu zafouká vítr.:-)

Ovšem teď je míček na vaší straně hřiště – ta důvěra musí být vzájemná. Koně se většinou na nový povrch a novou překážku chtějí podívat a kvůli svému zornému úhlu k tomu musí opravdu hodně snížit hlavu. Někteří si ji dokonce podobně jako moje kobylka chtějí i očichat. Důvěřujete svému koni natolik, že mu úplně povolíte otěž i na nebezpečné překážce? Pokud ne, je dost pravděpodobné, že vám kůň nedůvěru oplatí. Říct mu „ano“ je lepší, ale riskujete, že pokud se náhle lekne, vyběhne, nebo bude chtít seskočit, s povolenou otěží ho včas nezastavíte. Neublíží si? Pro mě drezuráka, zvyklého mít koně v podobných situacích na pomůckách a pod kontrolou, to byla trochu hra nervů.

Jak vidno, důvěra zvítězila. A kobylka nezklamala. Celý trail absolvovala bezpečně a v dobré náladě.

Nepřežeňte to

I když jsou překážky budované co možná nejbezpečněji, extreme trail rozhodně není bez rizika. Nejpravděpodobněji hrozí, že se kůň lekne a skočí do strany. Jste-li na zemi, dávejte pozor, ať tam není vaše noha. A pro všechny případy doporučuji vyšší pevné boty. Jste-li na hřbetě, buďte připraveni a držte se.:-) Tohle se stává hlavně v případě, že koně tlačíte na samou hranici jeho odvahy, takže si ponechte rezervy. Chcete-li toto riziko snížit, postupujte po malých krůčcích, koně vždy zastavte, pochvalte a/nebo odměňte. A stejně jako pro vás, pokud pracujete ze země, by měly být samozřejmostí ty boty, pro koně pevné chrániče na všechny čtyři a zvony. I on se může zranit.

Chrániče a zvony by měly být nejen pevné, ale také voděodolné

Je také dobré si nechat poradit od někoho zkušenějšího, kdo již překážky zná.:-)

Dobře si rozmyslete, jestli opravdu chcete napoprvé absolvovat všechny překážky. Nejste tu, abyste si dokazovali, že koně natlačíte všude, ale abyste si vyzkoušeli a případně posílili vzájemnou důvěru a spolupráci. Takže to berte v klidu a s úsměvem. Kůň musí mít pocit, že je to psina, ne průchod minovým polem. Dost pomůže, pokud si dáte na čas. Moje kobylka byla zezačátku vyděšená, opravdu nikdy nic podobného neviděla a tady bylo tolik bubáků na malém prostoru. V klidu jsme si celé „hřiště“ prošly, prohlédly a nechaly si poradit, čím začít. Nejvhodnější je asi pískoviště a různé svahy.

Nejvíc jsme si prohlížely vodu...

Pokud kůň zná kavalety a sem tam venku překročíte klády, můžete pokračovat třeba chozením přes klády.

O přínosu, jaký má tento typ práce i pro nasvalení koně a práci hřbetu, se rozepisovat nemusím, tahle fotka to řekne za mě, stačí se podívat na bedra klisny.

Postupně, pokud je kůň v klidu a jde vám to, můžete pokračovat na schody, lávky (opět od těch nejjednodušších) a střechu. Já se lávek za normálních okolností trochu bojím, zažila jsem případ, kdy kůň při přechodu vcelku bezpečné lávky přes potok uklouzl nebo uskočil, spadl dolů a zadníma nohama se zasekl v konstrukci. Nakonec se podařilo ho vytáhnout bez vážného zranění, bohužel přitom došlo ke zranění jednoho z vyprošťujících lidí. Takže jsem si napřed zkusila lávky nízko nad zemí, kde jsem si ověřila nejen, že kobylka si uvědomuje riziko, ale taky že ví, kde má nohy, než jsem vyrazila na ty dvě opravdické přes příkopy.

Tato lávka je sice dost úzká, ale není problém z ní bez rizika slézt, takže dobrý začátek.

A tady už jdeme přes příkop, ale ještě pomáhá zábradlí

Neodolala jsem ani houpačkám, překvapivě ta překlápěcí, kde jsem čekala problém, byla snazší než visutá. Tam se kobylka opravdu bála, takže jsme poprvé šly opravdu krůček po krůčku s pochvalami a odměnami. Nicméně velkou visutou houpačku jsem si odpustila, riziko, že se klisna v půlce (kraje totiž houpací nejsou) poleká a zraní se při seskoku, mi za to nestálo. Koneckonců, člověk taky napoprvé neskáče hned metrový oxer.:-)

Houpačka se moc nelíbila.

Je velmi zajímavé si vyzkoušet, zda se vám podaří přemluvit koně, aby vystoupil předníma nohama na některý z kamenných podstavců. Moje klisna, ač jsem po ní nikdy dřív nic podobného nechtěla, s tím neměla žádný problém a tvářila se, že se jí na podstavci moc líbí.:-)

Největší potíže jsem čekala u vody, se kterou se klisna, jak jsem už psala, nikdy nesetkala. Je velkou výhodou, že brodů bylo v Extreme parku několik, od nejlehčího a velmi bezpečného, přes kouzelné jezírko, kam se sestupovalo a vystupovalo po kamenech, až po vodní příkop ohraničený kládami. Začala jsem pochopitelně tím nejsnazším a tady jsem využila možnost vodiče. I tak se poprvé kobylka nechala přemlouvat, protože se opravdu bála.

Za druhým koněm zvládla svůj strach lépe překonat.

Pak ale zjistila, že to vůbec nic není a naopak je to docela příjemné...

… a už bez problémů jsme procouraly i další brody, což mě naplnilo velkým nadšením.:-)

Pokud vás můj tip na výlet zaujal a chcete to zkusit, je to velmi jednoduché. Můžete buď využít některý z víkendových pobytů na Ježkově mlýně v Hoštce u Roudnice, nebo se domluvit a přijet individuálně. Za 350 Kč si pak můžete užít Extreme trail parku, jak vám to bude vyhovovat.

Podobné články
V dámském sedu.

Sobota 21. května: v areálu JS Hobit Domašov u Jitky Bednářové Smíškové se třepetají vlajky s různými erby, pod rukama alchymisty to bublá, barevně…

Tentokrát navštívíme huculské koně, kteří žijí v krasovém pásmu Baradla a jsou součástí Agtellek Nemzeti Parku (Agtellekský národní park). Poprvé…