Dekování v minulém tisíciletí

1. 01. 2011 05:00

Obrázky: 14

Autor: Dominika Švehlová Foto: Dominika Švehlová Rubrika: Výstroj jezdce a koně Počet přečtení: 12393 Počet komentářů: 7 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V minulém tisíciletí, tedy k jeho konci, jsem prošla několika stájemi, od hobby přes sportovní jezdecké oddíly až po lehce sportovní komerční stáje, a všude jsem strávila nejednu zimu. Když si tak vzpomínám, vždy byly po ruce nějaké ty deky na koně; pravda, od těch dnešních „hi-tech“ měly velmi daleko a vždy se používaly velmi málo a velmi výjimečně.

Dekovací „starověk"

Ono to totiž často bylo tak: Koně obvykle pobývali ve stájích, do výběhu se dostali na několik hodin denně, pokud bylo špatné počasí, nešli do něj vůbec. Na druhou stranu se denně jezdilo, vítr, déšť, sníh či mráz překážkou nebyly, snad jen neschůdné náledí, to se aspoň půl hodiny vodilo okolo stáje. Koně proto měli jen výjimečně hustý zimní kožich, spíš to bylo něco mezi letní a zimní srstí; pochybuju, že by to dokázalo své majitele zahřát v režimu 24/7 za každého počasí.

socialistická deka ze směsi (ba)vlny a syntetikyProtože jsme většinou neměli k dispozici krytou halu, zimní jezdecký režim se musel přizpůsobovat počasí a terénu. Jezdilo se především na vyjížďky, spíš delší a v pomalejším tempu, pokud se dalo jít na venkovní jízdárnu, pracovalo se taky v pomalejších chodech. Intenzivnější práce a příprava na závody - povětšinou parkurové, do L či výjimečně S - byla zahájená až po roztátí sněhu a ledu a to už koně měli často za sebou to nejsilnější línání. Pokud si dobře vzpomínám, první závody se konávaly na přelomu dubna a května a nezřídka se stalo, že naši koně poprvé vyjeli na parkur až o měsíc později.

Jinými slovy: nebylo nutné holit, nebylo nutné cíleně se snažit o krátkou srst, ale protože koně nebyli jak lední medvědi a nestáli celé zimní dny ve výbězích, nebylo ani nutné se nějak znepokojovat jejich zpocením a pomalejším vysycháním po ježdění. Velmi často měli mokrou pouze srst na krku, velmi, velmi výjimečně ve slabinách. Pro nás jezdce však bylo naprosto běžné pořádné vykrokování po práci a ve stáji vyvěchtování slámou do sucha, poté jsme koním naložili na hřbet a záď hromadu čisté, suché slámy a nechali stát ve stáji. Než koně ze sebe slámu sklepali, byli už suší a vychladnutí.

zelená vlněná klasikaoddílové vlněné deky se používaly především na HubertaMoje úplně první vzpomínky na koňské deky se datují kousek před sametovou revoluci. V tehdejším oddíle jsme měli pár klasických vlněných dek, jasně zelených s kontrastním lemováním (jedna žluté a druhá červené), pak několik dek takového spíš umělého materiálu, opět s kontrastním lemováním. Na koně jsme je dávali výjimečně: pamatuji si jednoho koně po kolice s dekou, pak během vzácného převozu na profukující korbě nákladního auta po ukončení Hubertovy jízdy, kdy byli koně skutečně hodně mokří a počasí chladné a větrné. A pak jsme je párkrát dali na koně v zimě, kdy se nedalo pro sám led jezdit a my je jen vodili - a měli jsme pocit, že koně tu deku prostě potřebují. Ano, vzpomínám, byla doba, kdy nám chybělo jedno sedlo a na jedné pohodlné klisně jsme jezdili na vyjížďky bez sedla. Aby nám to na jejím hřbetě méně klouzalo, chodila v oné zelené vlněné dece, chudák.

Porevoluční lehce sportovní oddíly na tom byly s dekami i jejich používáním podobně a větší změna nastala až koncem 90. let, kdy jsme si v již komerční stáji vybudovali halu. První jednoduché skokové tréninky se většinou zahajovaly na přelomu ledna/února a na soukromých koních se po skokové hodině začaly objevovat první bederky či lehké vlněné deky („coolery"), které měly za úkol udržet zahřáté koně v teple, zatímco je jejich jezdec vykrokoval. K odpockám ještě měly daleko a koně byli po návratu do stáje stále poctivě věchtováni a přikrýváni slámou.

Home-made deky

moje první ručně šitá deka - šusťák podšitý normální starou dekouV polovině devadesátých let jsem si pořídila vlastního koně a - zcela logicky - jsem k němu chtěla mít i nějakou tu deku. Omezená tehdejšími znalostmi a zkušenostmi jsem se proto rozhodla pro deku vlněnou typu „cooler". Obchodů s jezdeckými potřebami bylo pomálu a dek v nich ještě méně, stejně jako peněz v peněžence, takže jsem se rozhodla zkusit svoji šikovnost a deku ušít z domácích zdrojů. Jedna stará deka, koupený levný šusťák, bohužel měli pouze růžový :-), černá lemovka, střih obkreslený přímo na látku podle oddílové deky... Výsledek nebyl špatný, škoda jen, že deka byla nějak menší, než jsem původně zamýšlela, a mému velikému valachovi z ní čouhal zadek i kohoutek... Stejně ji nenosil, protože nemocný nebyl a pracoval tak, že se potil jen lehce. (Později jsem deku používala na kobylu v zimní sportovní přípravě jako bederku a „cooler" = přehodit přes bedra a záď po skokové hodině - tam menší velikost nevadila. Dokonce jsem ji často využila i tak, že já sama si do ní zamotala při krokování po práci stehna a ona hřála i mě.)

ručně šitá pláštěnka z hnědé celtovinyPo nějaké době jsem (myslím, že zbytečně) naznala, že by se mi hodila ještě jedna deka - pláštěnka. A to taková, která se dá nosit i přes sedlo a lze s ní jezdit na koni v dešti. Tenkrát mi to připadalo velmi důležité, takže jsem zakoupila hnědou celtovinu a černou lemovku, přiložila onu růžovou deku, kterou jsem už měla, ze všech stran kus přidala, aby pláštěnka byla dostatečně velká, a ušila si další položku do koňského šatníku. Tenkrát mě to přišlo na pár stovek (pevná celtovina nebyla nejlevnější), ale pláštěnku jsem poté nějakou dobu docela poctivě používala. Bohužel nebyla zcela nepromokavá a tenkrát se v obuvi nedaly běžně koupit impregnační spreje. Skončila ve skříni, společně s malou růžovou dekou.

Konfrontace se skutečným dekováním

dekování v Angliiklisna z Anglie v deceNa přelomu tisíciletí se však odehrál i přelom v mém náhledu na dekování koní; strávila jsem několik dlouhých měsíců od podzimu do jara v Anglii mezi honebními a dostihovými koňmi. Protože tito koně pracovali především přes zimu a protože trávili velkou část dne (někteří 24/7) na pastvinách, dekování (i holení) tam měli promakané a já se postupně dostávala do jeho tajů a detailů. Výsledek byl zřejmý: po návratu domů mi bylo jasné, že musím svoji sportovní klisnu koncem zimy (tedy před začátkem skokového tréninku) oholit a zadekovat termodekou, protože tráví celé dny ve výběhu a ve svých bohatých chlupech se při práci opravdu dost potí.

ručně šitá termodeka - šus´ták, tři vrstvy vatelínu a staré prostěradloOholit ji nebyl takový problém: když se lidským strojkem na vlasy přejde zimní koňská srst „po chlupech", udělá se z ní takové krátká „skoroletní" a strojek se ani nezadře. Jenže kde jsem měla v ČR koupit začátkem tohoto tisíciletí teplou výběhovou deku? Internetové obchody ještě byly hudbou budoucnosti a obchody v rozumném okolí nabízely spíš jen deky bederní, „coolery", lehčí stájové deky a pláštěnky... Opět mi nezbylo nic jiného, než si termodeku sama ušít. Spodní vrstva: staré prostěradlo, vrchní vrstva: šedý šusťák, bohužel ne zrovna příliš pevný, výplň: tři vrstvy vatelínu. A černá a červená lemovka a ve jménu pokroku i plastové přezky na nylonové popruhy. Původně měla mít deka lacl, ale na ten už mi nevyzbyl šusťák (když někdo neumí vypočítat množství látky...). Celková cena za materiál se tehdy vyšplhala skoro k tisícovce... Ale deka byla teplá tak, že by zahřála v režimu 24/7 i mě.

Zkrátila jsem tedy klisně podle anglického honebního vzoru srst na spodní straně těla a krku, v relativně teplé stáji mohla zůstat bez deky, ke konci zimy jsem sehnala lehčí a levnější stájovou deku, do promrzlého výběhu chodila se super-termodekou domácí výroby, před a po práci nosila „bederku" (= onu malou růžovou deku po valachovi), místo odpocovačky ještě stále sloužila sláma. Během zimy proběhla pouze jedna úprava termodeky - musela jsem na prsou přišít kus látky, protože se tam deka pod zápinkami rozevírala. Výsledek byl uspokojivý: klisna se při práci potila výrazně méně a jinak nejevila žádné známky zimy ani horka. Ještě že je hodná, neválela se v dece, ani ji nekousala - tenký šusťák by to nevydržel.

Zpátky na stromy

Další zimu jsem chtěla v této praktice pokračovat a v rámci pokroku jsem si pořídila i fleecovou odpocovačku. Jenže klisnu jsem připustila, v zimě s ní pracovala pomálu a nebylo nutné ji ani holit, ani dekovat. Od té doby mi všechny zmíněné deky leží ve skříni - pardon, fleecová odpocovačka bývala používaná i v následujících letech jako „cooler" po práci. Klisna se po narození hříběte odstěhovala do venkovního boxu, kde zůstala téměř až do doby, než jsem si všechny koně přivezla domů do režimu 24/7.

kupovaná pláštěnka podšitá fleesemVlastně ještě jednu deku jsem pořídila, a to poměrně nedávno. Jednalo se o běžnou pláštěnku podšitou fleecem pro mého hubeného valacha, pro případ, že bude ve výběhu i v nepříznivém počasí. Nosil ji jen krátce a i ona mi teď už jen zabírá místo ve skříni. Ale co kdyby náhodou...

Koně jsou nyní druhou zimu chlupatí a nonstop venku. Pravda, moc nepracují, takže se ani nepotí (pokud ano, pak jen trochu na krku). Nicméně deku nepotřebovali ani jednou a ani jednou jsem je nepřistihla při projevech teplotní nepohody - a to je denně kontroluji cca 2-3x. Naopak projevy zimní a sněhové pohody jsou poměrně časté :-).

Koně si užívají zimní pohody i bez dek

Připojené články

15.12. 2010 17:00 A-B-C-Dekování koní
16.12. 2010 14:00 A-B-C-Dekování koní (2)
23.12. 2010 07:00 Anketa: Jak dekujeme
27.12. 2010 05:00 Anketa: Jak dekujeme (2)
30.12. 2010 05:00 Anketa: Jak dekujeme (3)

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. gamblerka

    Díky:-))

    08:30 - 01. 01. 2011

    Krásně jsem si po ráno zavzpomínala a koně jsou asi rádi, že jsme zpátky na stromech.

  • 2. Werunna

    Dekování

    12:34 - 01. 01. 2011

    My nedekujeme vůbec. Koně mají docela hustou srst a sníh milují. Venku jsou od rána až do šera a nevypadají, že by jim veknu něco chybělo =)

  • 3. Svapu

    Retrospektiva u nás:-)

    17:39 - 01. 01. 2011

    Prošla jsem velice, velice podobný vývoj:-)) S prvním koněm vyrobena odpocka a zakoupena bederka, poté ušita termodeka, která v té době nebyla k sehnání, a pak - celé roky vše leží ve skříni:-)

  • 4. Makki

    Mám je taky!

    11:19 - 03. 01. 2011

    Když si tak prohlížím ty obrázky, tak ty deky, co jsou na tom prvním šimlovi, mám ještě dodnes, jsou nezničitelné :o))) Zvláštní nesavý materiál, i šňůrky drží!

  • 5. Lukana

    "slámová odpocka"

    15:08 - 03. 01. 2011

    Další pěkný článek :-)) Jezdím malou huculku, která je "ustájená" také spíš v přístřešku než v maštálce. Každou zimu je huňatá jako medvěd. A každou zimu řeším problémy s tím, když se vrátíme z výjížďky a ona je zpocená. Zatím ale vždykcy stačilo vyvěchtovat slámou, "doladit" starou osuškou a eventuelně na chvilku deku, která "dosála" zbytek. Ve vašich článcích mě ale už několikrát zaujalo, že jste úplně nakonec pokládali koním na hřbet slámu. Nedovedu si představit, jak tam mohla držet, byť jen minutu???

  • 6. jaja

    sláma na hřbetě

    15:14 - 03. 01. 2011

    Reaguje na 5.

    No, koně byli v boxe nebo uvázání po dobu "osychání", takže slámu nesetřásli běháním. Zažila jsem velmi výjimečně koně, který slámu ze hřbetu vždy sklepal jako mouchu, tak to opravdu bohužel se slámou nefungovalo. A pak koně, kteří se pravidelně po odsedlání a vyvěchtování váleli, takže ti se nechali vyválet a pak na ně slámu .-)
    Často, když koně přišli po práci do boxu, žrali slámu nebo seno, co tam bylo, takže spíš jen stáli a moc se nehýbali a sláma na hřbetě držela :-)

  • 7. Lukana

    sláma na hřbetě

    16:27 - 03. 01. 2011

    Reaguje na 6.

    Díky. Jak znám ty naše, jeden by ji druhýmu ze hřbetu sežrali :-D

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: