Co jsem se naučila od koní o sebe-vědomí

5. 04. 2016 05:00

Obrázky: 2

Autor: Radka Kašpárková Foto: pixabay.com Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 11801 Počet komentářů: 15 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Koně jsou druhá nejvíce empatická stvoření… hned po včelách. To tvrdil jeden výzkum, který už bohužel nedohledám. Věřím tomu. Empatie je schopnost vcítit se do druhého, tohle přesně koně umí, naprosto přesně poznají, jak se já cítím, a podle toho se ke mně chovají – nastavují jakési zrcadlo.

Naprosto typické u koní je, že zkoušejí, jak se zachovám. Zkoušejí to hlavně proto, že si nejsou jistí, jak se zachovám. A jistí si nejsou, protože ani já si nejsem jistá. Koně potřebují mít ve vztazích jasno. Dokud ho nemají, je pro ně přirozené si to vyjasňovat. Nepotřebují o místo bojovat, ale potřebují si ujasnit, kam patří. S každým místem ve stádě souvisí jak jistá privilegia, tak i povinnosti.

ds

Na co se můj kůň ptal?

A to přesně dělají i vzhledem ke mně. Například koně často zkouší, kde končí můj osobní prostor. Mám svůj prostor obecně docela velký a dost nerada do něj pouštím cizí lidi, nebo rozšířeně cizí bytosti. Takový výtah nebo hromadná doprava už pro mě je trochu problém a i v přeplněné tramvaji je obvykle kolem mě na stopu místa, protože prostě dál to těm lidem mentálně nedovolím se přiblížit... A to i přesto, že hned vedle se na sebe tisknou, jako sardinky v krabičce.

Tak tedy koně tohle zkoušejí... na rozdíl od některých lidí, každý kůň na milimetr přesně ví, kde můj prostor končí, a to, že do něj strčí jen špičku kopyta, je jasná výzva k nějakému vyjasnění. Špička kopyta jen k malému potvrzení. A to je to, co jsem se strašlivě dlouho učila. Totiž ačkoli kůň i můj učitel naprosto přesně s milimetrovou přesností věděli, kde můj prostor končí, já jsem naprosto tápala a snažila se všechny přesvědčit, že mně to ale nevadí, že tam kůň stojí. Kůň očividně věděl, že mi to vadí, lidi, co to pozorovali, to věděli, jen já jsem nebyla schopná poznat, že mi to vadí.

Proč odpověď věděli všichni, jen já ne?

Paradox, co? Ale je to přesně tak. Totiž může za to nějakým dílem výchova, nějakým dílem zkušenosti. Celkově je to o malém nebo lépe řečeno špatném sebevědomí. Totiž sebe-vědomí buď máte, nebo nemáte, moc nejde být si sebe vědom jen málo... protože pak si jste vědom sám sebe. Učila jsem se tedy vnímat, kdy mi kůň začíná vadit nebo na začátku jsem to spíš nazývala, kdy ho ucítím ve svém prostoru. Na začátku jsme měli spoustu nedorozumění, koník nechápal proč někdy, když překračuje hranice, nic nedělám a jindy vyletím jak vichřice... Sama jsem tomu pořádně nerozuměla, ale postupně jsem se naučila svůj prostor kolem sebe vnímat a cítit a uvědomovat si tlak směrem na mě od mého koně. Kůň tím nemyslí obvykle nic špatného, z jeho strany je to jen otázka. Ale už nechápe, pokud nedostane žádnou nebo rozporuplnou odpověď. Pak je buď nejistý nebo vzteklý... nebo rovnou obojí.

Jak se to promítá do vztahů s lidmi?

A nedávno se mi to propojilo... zjistila jsem, že se špatným sebe-vědomím souvisí moje závislost ve vztazích s lidmi. Tedy místy až chorobná nutnost mít svoje jednání odsouhlasené od někoho blízkého. A vůbec celková snaha si vztahy udržovat tak, že se „obětuju" pro svoje blízké. Tedy, že dělám to, co mi ve skutečnosti vadí nebo co ve skutečnosti dělat nechci, pro svoje kamarády, proto, že mám pocit, že je to moje povinnost.

A jak se to promítá do vztahu k sobě?

Samozřejmě není špatně čas od času nebo i často se pro někoho obětovat. Vědomě. Špatně je, pokud si to neuvědomujeme... protože pokud oběť děláme vědomě, jsme si dobře vědomi sebe a svých potřeb, pokud to dělám já pro nějaký pocit, že je to tak správně nebo že se to tak očekává, je to špatně, protože si neuvědomuju, co potřebuju a chci já osobně. Ztrácím tím kontakt sama se sebou, nejsem si sebe vědoma... dávám svému podvědomí zmatenou odpověď a zavírám ho tím někam do sklepa, kde se zároveň cítí nejistě a vzteká se ... přesně jako můj kůň.

Dost mi to vysvětlilo moji „vrozenou" nerozhodnost... prostě jsem se neuměla sama sebe zeptat: „Co vlastně chceš?" Nebo jsem si neuměla popravdě a jednoduše odpovědět.

Stejně jako můj kůň ke mně neměl respekt, který přesně vychází z toho, že proti sobě má kvalitního uvědomělého člověka, tak já jsem k sobě samotné nemohla mít respekt, protože jsem nebyla sebe-uvědomělá.

Klíčem jsou otázky na „teď"

Celé to velmi souvisí s vědomým prožíváním okamžiku. Uměním se zastavit a položit si některou z klíčových otázek: „Co teď chceš?", „Co teď cítíš?", „Na co teď myslíš?" a uměním pravdivě a bez velkého přemýšlení si „pocitově/intuitivně" na ně odpovědět. Je celkem jedno, jak pak své přání či pocit zahrneme do svého dalšího vědomého jednání. Důležité je být si toho vědomi.

A to se zcela záměrně dnes lidé neučí... naopak... učí se slepě dělat to, co dělají druzí. Nebo se cítit provinile, že nesplňujeme požadavky druhých dokonale a neustále se snažíme do nich nějak vměstnat i přes značné oběti ve vlastních řadách. Neučíme se individualitě.

Každý člověk na začátku ví, co mu vadí, a ví, co se mu líbí, a základní dovedností a odpovědností člověka k sobě samému je umět to říct sobě i druhým. Bez emocí, jako informaci. „Prosím, tohle mi vadí, nedělej to." Nebo „Tohle se mi nelíbí, jdu pryč." Ale taky „Tohle je mi příjemný, prosím pokračuj." Nebo „Tohle se mi líbí, jdu se na to podívat."

Chcete se stát sebe-vědomými?

Pokud to taky neumíte, půjčím vám svého koně. Koně jsou v tomhle nejlepší učitelé. Nikdy jim není dobře s člověkem, který cqsi není jistý sám sebou. A pocit bezpečí mého koně pro mě byl tou největší motivací k práci na sobě. A stále je. V současné době se můj koník v mé přítomnosti spokojeně olizuje a přežvykuje, je uvolněný. A já jeho otázky, nebo i jiných koní, v jejichž blízkosti se vyskytuju, cítím, i když jsem k nim zády.

 

O autorce: Radka Kašpárková
Prostě jedna bláznivá holka, co toho má strašně málo na práci, tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Další její podobně inspirativní články tudíž můžete najít zde: http://zivotjecesta.cz. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;-)

Připojené obrázky

Připojené články

15.03. 2016 05:00 Já i ty jsme v údolí

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Filip Tesař

    Ty vlastní slabosti...

    14:30 - 05. 04. 2016

    Mám moc rád články, ve kterejch se autoři přiznávaj k vlastním chybám a slabostem, protože mě to osvobozuje od strachu přiznávat si totéž. Jo, taky bych se v duchu kolikrát rád viděl jako borec, kterej zvládá... ale to je léčka.

    Článek je pro mě inspirativní.

    Ale polemizoval bych s tím tvrzeníma typu "každý kůň na milimetr přesně ví, kde můj prostor končí, a to, že do něj strčí jen špičku kopyta, je jasná výzva k nějakému vyjasnění." Nemyslím, že je to doopravdy tak, že je to doopravdy vždycky tak. Myslím spíš, že i koně mají každej den, v různou dobu trochu jinou náladu, tak jako jejich partneři (koně, lidi i další živočichové) a že i ten osobní prostor je vždycky v každou chvíli spíš momentální výslednicí určitýho vztahu. Nechci tím v žádným případě říkat, že o ten osobní prostor ve skutečnosti nejde a že když se mi do něj někdo cpe, že to ve skutečnosti nevadí, páč je to o vztahu blablabla. Ale ono i opačnej pól, trvání na tom, že tady na tom milimetru začíná můj osobní prostor a ty se neodvažuj... nebo... - a že se i taková mechanická aplikace poznatků o sebevědomí dá vidět - není dobrej. Nanejvejš vede k nejnutnějšímu příjmu a výměně signálů, ztrácí se jemnost vyladění. A tu chtěla autorka myslím přiblížit především. Takže ať to prosím nebere jako vážnou kritiku, rozhodně ne celkovou, spíš je to rozvedení tématu na základě osobních zkušeností.

  • 2. nitka

    Poznávám se :-)

    16:32 - 05. 04. 2016

    Zajímavá úvaha, pěkné čtení. Se sebe- vědomím mám též problém, ale díky, koně půjčit nechci :-)
    Nejlepší učitelku už mám- a celkem jí lituju, má to nadlouho. Jsem extrémně natvrdlý žák :-)

  • 3. Radka Kašpárková

    každý milimetr

    17:16 - 05. 04. 2016

    Reaguje na 1.

    Ahoj, jsem ráda, že se článek líbil. K tomu osobnímu prostoru... ono nejde úplně přesně o prostor... mění se to. Jde spíš o pocit, kdy mi kůň vstupuje do osobní zóny, ta chvíle a vzdálenost, kdy to ucítím. Je to samozřejmě závislé na náladě mojí, koně, konkrétním koni, některé instinktivně potřebuju mít dál od sebe jiné nechám jít blíž.... Jde o to že ve chvíli kdy kůň ví že je v mém prostoru předpokládá nebo přesněji ví že ta informace ke mě byla odeslána - že já to vím taky. Jen my to ne vždy jsme schopni vnímat... máme zdi kolem sebe přes které k nám nedojdou informace ani ty naše vlastní... Uf myslím že se vlastně ani moc nerozcházíme v názoru, jen ve slovech ;)

  • 4. janinka

    :-)

    09:02 - 06. 04. 2016

    Gratuluju autorce k osobnímu růstu...
    Trochu zbytečné mi přijde to točení se na osobním prostoru. Hezké obrázky má Facebooková "osoba" Fed up Fred, občas lidi hledají duchařinu a spoustu emocí a plánů a dotazů tam, kde nejsou :-)
    https://scontent-fra3-1.xx.fbcdn.net/hphotos-xap1/v/t1.0-9/1002530_765335910230589_7759754396750684108_n.jpg?oh=d470ec44d4eb7a2f08fca6887208d798&oe=578AEFCB
    A spokojené olizování a přežvykování, jako projev uvolnění? Nebo jako ventilace stresu...? Neříkám, že každé přežvýknutí je stresové, ale použít to jako ilustraci, jak je se mnou můj kůň rád, je minimálně podivné.
    Něco o žvýkání a olizování tady http://verunkavranov.blogspot.cz/2015/05/konejsive-singnaly-umite-jim-naslouchat.html
    Že koně ocení, když člověk ví, co chce a je v požadavcích srozumitelný a neměnný, o tom žádná :-)

  • 5. Katka K.

    Re:

    09:50 - 06. 04. 2016

    Reaguje na 4.

    Já to jako točení se na osobním prostoru nevnímám. Jistěže jsou situace, kdy má kůň hlubší zájem, ale to nic nemění na tom, že také platí, že u lidí, kde si nejsou jistí, ten osobní prostor často zkoušejí, což je přesně to, o čem autorka píše. A mnoho lidí to nevidí nebo nechce vidět. Je to velmi hezký a názorný příklad toho, jak nám koně mohou dávat zpětnou vazbu k tomu, jak se s námi cítí a my to nejsme schopní vnímat. Jistěže existují i další, ale tenhle sedí.

  • 6. nitka

    Osobní prostor

    11:21 - 06. 04. 2016

    Já teda nevím, jestli nejsem úplně vedle, kdyžtak mě uveďte na správnou míru-osobní prostor nevnímám jako něco, co je stále na milimetr stejné, neměnné. Záleží na situaci, okolnostech...
    Jako narušení osobního prostoru vnímám, pokud mě kůň sejme hlavou, protože se zrovna potřebuje ohlídnout, pokud nebere ohled na to, kde já stojím a chodí "přeze mne", pokud se mě snaží někam vytlačit.
    Přijde-li ke mě v přátelském úmyslu, aby mě očuchal nebo se nechal podrbat, nic si nevynucuje ani není dotěrný, pak mi nevadí, ani když je hodně natěsno. Mělo by?
    Myslím, že koně dovedou rozlišit, kdy už se dostanou "přes čáru" a když je člověk nechá, ta čára se samozřejmě posouvá :-)
    Taky nejsem příliš kontaktní člověk, nemám ráda, když při řeči chodí lidi ke mě blízko, důvěrně se naklánějí atp. Ale nejbližší lidi a svoje zvířata si do intimní zóny pustím, pokud se tam vyskytují v míru, nevadí mi, že tam jsou :-)

  • 7. Filip Tesař

    Pravoúhlej, soutěživej lidskej svět

    14:43 - 06. 04. 2016

    Reaguje na 6.

    Žijeme v kultuře, která je výrazně soutěživá a prostorově navyklá na geometricky tip ťop prostor. Soutěživost je u nás fakt značná a bere se to běžně jako norma, přitom je to do značný míry kulturní zvyklost - ale pokud se to bere jako norma, tím snáz se to připisuje i koním.

    A náš svět je taky fakt hodně pravidelně uspořádanej. Pravoúhlej, kruhovej, rozdělenej do stejnorodejch časovejch úseků a taky do různejch protikladů ("práce" - "zábava", "snaha" - "lenost"). A to se taky přenáší na koně.

    S tím osobním prostorem ilustrační příklady, zdivočelý koně v Bosně: volná pastva - širší osobní prostor. Těsně před napájením - celá fronta se zdrcne dohromady, tělo na tělo. Vstup do vody - volně, napájení v tý vodě - jak to vyjde, klidně tělo na tělo. Odpoledne, rojej se mouchy - obsazování vhodnejch křovin, a tam se to pak plní, dokud není plno, klidně zase tělo na tělo, a v řadě případu i kdo dřív přijde, ten dřív mele, někdy si silnější nebo sebevědomější vynutí, aby se ostatní posunuli, ale celkově to připomíná spíš frontu v socialistický masně než nějaký šíbování s milimetrama. Platěj nějaký obecný principy, ale současně platí i tady a teď - a to tady a teď je různě zkřivený a hrbolatý.

  • 8. Radka Kašpárková

    osobní růst

    17:57 - 08. 04. 2016

    Reaguje na 4.

    Zdravím, ano článek je především o vlastním sebevědomí :) osobní prostor je něco co lidé s potlačeným sebevědomím nevnímají, nejen u koní ale obecně... a nejen prostorově ale i mentálně, preferenčně apod. V kontaktu s koněm je v tom přirozeně problém hned na začátku a vede to prostě k mnoha a mnoha nedorozuměním. To je celé.
    Co se týká přežvýknutí... koně přežvykují z více příčin, ať už to je jakkoli v konkrétním případě, pokud je kůň ztuhlý, tak prostě nepřežvýkne, protože ztuhlé svaly mu to prostě nedovolí. Jinak ano i komunikace je do jisté míry stres... pokud se mě kůň potřebuje ptát na můj prostor, znamená to že nemá jasno v tom jak na tom jsme a ano je to pro něj stres, pokud dostane odpověď které rozumí, je to pro něj uvolnění. Není třeba v tom hledat něco víc, nebo dokonce žádat přežvýknutí. Jde jen o signál, který prostě něco sděluje nic víc.

  • 9. Radka Kašpárková

    osobní prostor

    18:02 - 08. 04. 2016

    Reaguje na 6.

    ano osobní prostor není vždy stejný, přesně jak píšete, dokonce ani není pravidelného tvaru. Ono totiž ani nejde o prostor jako takový, jde o moment, kdy kůň vstoupí do místa, kde ho v ten okamžik můžete cítit, tak nějak mimosmyslově, nebo intuitivně nebo šestým smyslem, jak kdo chce to nazvat... já říkám mentálně. Pokud tam vstupuje bez vašeho pozvání a vědomí je to narušení vašeho osobního prostoru. Mění se to, ale v konkrétním okamžiku to jde určit přesně na milimetr.

  • 10. nitka

    Osobní prostor

    19:48 - 08. 04. 2016

    Reaguje na 9.

    Příliš nesouhlasím s názorem, že osobní prostor je něco, co lidé s potlačeným sebevědomím nevnímají. Já jsem na tom se sebevědomím dost bídně, přesto osobní prostor vnímám velmi dobře, někdy až přehnaně. Jen si ho vždy nedokážu uhájit, nedokážu zabránit jeho narušení. Není to nic, co by viděli všichni kolem, jen já ne.
    Mentální osobní prostor mi občas narušují někteří lidé, příliš si nedokážu představit, jak by to mohl udělat kůň. Kůň mi ho umí velmi dobře narušit fyzicky. To, že na sebe vzájemně přenášíme emoce, nepovažuju za narušení mentálního prostoru.

  • 11. Filip Tesař

    Jste citlivější

    21:06 - 08. 04. 2016

    Reaguje na 9.

    Jste očividně vnímavější než já. Muži maji tlustší kůži, možná je to i tím?

  • 12. fannys

    Krásny článok, ďakujem

    08:19 - 09. 04. 2016

    Vnímam ho hlavne ako motivačný, pre osobnostný rozvoj, ktorý máme každý iný (tak ako priestor :), ale kôň môže byť výborným mediátorom.
    Kone ma privádzajú z myšlienok "čo budem robiť zajtra" do "čo sa deje okolo mňa a vo mne". Mám na to jedného obzvlášť dobrého učiteľa, ktorý mi nič nedaruje. Keďže s ním robím hipoterapiu, musím byť s ním prítomná v každom okamihu, inak mi môže niečo uniknúť a môže napríklad prísť k úrazu. Ak som ale v pokoji prítomná (myslím duchom :) je všetko ok, funguje perfektne.
    Tiež sledujem jeho osobný priestor - boli názory, že kôň sa nemôže o mňa nikdy drbat - to môže iba ak o strom. Robieva to ale pravidelne aj o šéfa stáda, keď sa na to šéf cíti. Naučil ma ale presne, že ja som pán svojho priestoru a je na mne určiť si hranice - hoci aj každý deň iné, veď sa každý deň inak cítim, len mu to musím vhodne vysvetliť :)
    Úžasné, čo človek objaví, keď sa "motá" okolo koní, niekedy aj keď nechce :)

  • 13. kotys

    Díky.

    06:08 - 10. 04. 2016

    Kůň je ideální kouč. Vede vnímavého k sebepoznání a vnitřní síle aniž by zbytečně mluvil.

  • 14. Radka Kašpárková

    osobní prostor

    07:05 - 10. 04. 2016

    Reaguje na 11.

    Spíš to každý vnímáme jinak a pak ještě jinak popisujeme. Citlivost je u mě naučená, trvalo to několik let... a ne vždy mi to funguje. Můj učitel na tohle je chlap.

  • 15. Radka Kašpárková

    osobní prostor

    07:19 - 10. 04. 2016

    Reaguje na 10.

    Tak to jste na tom se sebevědomím líp než já na začátku, gratuluju. Já byla tak daleko že jsem vnímala jen narušení osobního prostoru v mojí bezprostřední blízkosti. Později jsem zjistila, že "narušení" můžu cítit i mnohem dál od sebe. A je pak mnohem víc času a prostoru a třeba i "síly" na nějakou reakci. Slovem narušení, nemyslím nic jiného než jen vstup do té zóny, kterou už jsem schopná cítit. Jedno jestli se bavíme o koních nebo lidech.
    Slovo mentálně jsem myslela tak jak jsem ho popsala něco jako šestý smysl, třeba že vnímám, kde kůň je i když jsem zády.
    Netvrdím, že můj názor a popis je jediný správný, spíš popisuju jak to vidím já, někdo s tím souzní někdo ne...nebo někdy je to i tak, že jen stejnou věc popisujeme různými slovy. :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 14.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: