Cesta koní za pěti kruhy II. – klusácká krev

22. 7. 2012 Michaela Burdová Autor fotek: showjumpingnostalgia.com

Počet fotografií: 2

Oběma kolovala v žilách po jednom z rodičů klusácká krev, oba se v začátcích kariéry přes nesporné nadání potýkali s nepochopením. A oba tito koně měli štěstí, že se nakonec našel jezdec, který je dovedl až ke zlaté olympijské medaili. Halla a Jappeloup, dva fenomény olympijské historie ve skocích. Pojďme si připomenout, jak se rodí legendy.

Halla - stockholmský zázrak

„Pozdravil jsem královnu a ukázal klisně cestu - a tahle báječná klisna vycítila, že má její jezdec potíže. Dala mi nejlepší důkaz své přízně, když na dlouhé otěži mezi mými výkřiky bolesti překonávala bezchybně jeden skok za druhým," prohlásil později Hans Günther Winkler. Úcta ke klisně byla na místě. Německo mělo v roce 1956 zlatou medaili v družstvech na dosah a nikdo netušil, že získání cenného kovu bude ležet zcela na vůli a schopnostech Hally.

Stavitel parkuru Greger Lewenhaupt postavil náročný parkur, který se měl jet v prvním i v druhém kole. Jezdci měli před sebou 14 překážek / 17 skoků, délku dráhy 775 m s předepsanou rychlostí 400 m/min, výšku do 160 cm. Podle mnohých stál tehdy ve Stockholmu první moderní parkur (FEI). Mezi 66 jezdci byly i dvě ženy - Patricia Rosemary Smythe (GB) a Brigitte Schockaert (Bel). Přední odborníci byli zajedno v názoru, že takhle těžký parkur není nic pro ženy (neměli pravdu, Pat Smythe skončila na 10. a Brigithe Schockaert na 34. místě z celkového počtu 66 jezdců).

Cesta koní za pěti kruhy II – klusácká krev Halla skákala velice pozorně až k překážce číslo 13, kdy odskočila brzy, aby neshodila. Její poctivost se nevyplatila Winklerovi. Ve snaze zůstat v sedle si natrhl tříslo (jiné zdroje uvádějí tříselnou kýlu) a na poslední překážku nebyl schopen klisnu vést. Došlo k chybě. Penalizace čtyřmi trestnými body by další boj o týmové zlato neohrozila, zato jezdec málem omdléval bolestí a nebyl schopen ani slézt. Bylo jasné, že pokud nebude schopen pokračovat, Německo zůstane bez medaile - tenkrát nebylo možné, aby startoval náhradník. Winklerova touha po vítězství byla silnější než bolest. Rozhodl se, že odstartuje do dalšího kola.

„I když jsem měl silné bolesti, odmítl jsem jet do nemocnice. Tehdy museli startovat ve finále všichni tři jezdci a to byl klíčový okamžik mé kariéry - buď zkusit nemožné a být za hrdinu, nebo zůstat navždy smolařem, kvůli kterému Německo přijde o medaili. Když jsem se rozhodl jet, lidi kolem se na mě dívali skepticky. Náš veterinář Willy Büssing mi dvakrát podal lék proti bolesti, ale po tom druhém jsem ztrácel vědomí a neviděl jsem na překážky. Tak mi dali hrnek silné kávy, abych se probral - zbytek znáte."

Pomohli mu ze sedla. Na kolbišti zavládl duch solidarity - švédští vojáci upravovali parkur velmi pomalu a stejně málo chvátali s přeměřením vzdáleností. Tak Winkler získával cenné vteřiny a minuty, aby kafe s kapkami proti bolesti zabralo. Hovořilo se o tom, že mu byl podán morfin a museli s ním třást, aby neusnul. Dvě minuty před startem byl znovu v sedle. Jediné, co mohl dělat, bylo volnou otěží řídit klisnu na překážky a udržet se v sedle. 23 tisíce diváků bez dechu sledovaly na stockholmském stadionu výkon dvojice, který vešel do historie. V hrobovém tichu duněla jen kopyta Hally. Klisna přenesla svého jezdce přes překážky jako jediná čistě a Německo získalo zlatou v družstvech i v jednotlivcích. Nebyla doba satelitů a přímých přenosů, proto tehdejší šéf ARD Herbert Victor poslal 110 minut filmového materiálu letadlem do Hamburku, odkud se legendární klisna dostala na obrazovky ten samý večer po desáté hodině. Pouštěla jsem si ten záznam víckrát a očekávala bych větší drama. HG Winkler sice sem tam v sedle vlaje, ale nijak zásadně klisně nepřekáží, mají tempo, rytmus a klisna odskakuje s jistotou stejně jako v jiných parkurech. Dva špičkoví profesionálové přepnuli na autopilota. Posuďte sami: http://www.youtube.com/watch?v=aQKu0ikGero

Rozpačitý začátek

Halla se narodila v roce 1945 v Darmstadtu u chovatele Gustava Vierlinga. Její původ není křišťálově průzračný - matkou byla klisna neznámého původu Helena, pravděpodobně šlo o cennou polokrevnou klisnu ukořistěnou nacisty za 2.sv.v. Otcem byl zcela jistě americký klusák Oberst.

Američtí klusáci (standardbred) byli do Evropy importováni hlavně v letech 1900-1930 s cílem zvýšit rychlost německých klusáckých koní. Není známo, zda byl Oberst zakoupen nebo společně s Helenou „zrekvírován". Jeho původ je důkazem síly mateřské linie a mitochondriální dědičnosti, která kontroluje v buňkách přenos energie. Oberst byl nositelem této mocné genetické konfigurace, což by vysvětlovalo vysokou hladinu „nervní energie" u Hally.

Zajímavý původ se u Hally projevoval výjimečnými skokovými schopnostmi ve steeplechase a v honebních jízdách, následoval pokus o kariéru koně ve všestrannosti - ale ani olympijský trenér v Dillenburgu H.Schönfeld s ní nedokázal víc než 12. místo v prvním startu. Pro začínajícího jezdce HG Winklera bylo angažmá v jejím sedle spíše z nouze ctnost. Halla měla potíže s disciplínou, drezura nebyla její silná stránka. Přesto s ní dokázal HG Winkler získat ve všestrannosti cenné druhé místo.

„Byla to čistě otázka trpělivosti. Halla byla přecitlivělé zvíře, nesnášela psy, kočky, slepice - ale měla ráda lidi. Ovšem byla netykavka a nesnášela fyzický kontakt - což je u jezdeckého koně problém.", vzpomínal s úsměvem na Hallu osmdesátiletý Winkler. Údajně ji také nazval směsicí génia a tvrdohlavé kozy. Společně začali dosahovat dalších významných úspěchů a možná by se bývali mohli zúčastnit OH 1952 - tomu však zabránil tehdejší statut olympijských her, které byly přístupné jen pro amatéry. Winkler jako profesionální jezdec měl na olympiádu ještě dveře zavřené a jiní jezdci, kteří to s Hallou zkoušeli, neuspěli - žádnému z nich se nepodařilo s její přecitlivělou, ale nikoliv zlou osobností spolupracovat. Klisna si musela počkat na další olympiádu v Melbourne - jezdecké disciplíny se s ohledem na potíže s karanténou konaly ve Stockholmu.

Sbírka medailí Hally

Zlatá medaile skok jednotlivců 1956 OH Stockholm
Zlatá medaile skok družstva 1956 Stockholm
Zlatá medaile skok družstva 1960 Řím
Vítěz MS Madrid 1954
Vítěz MS Aachen 1955
Bronzová medaile skok jednotlivci 1958 na ME Aachen
Vítěz Derby Hamburg 1955

Halla se svým jezdcem HG Winklerem zvítězila ve 125 prestižních soutěžích. Dala 8 hříbat a dožila se 34 let. Žádný z jejích potomků však nedosáhl kvalit své matky, což je zcela v souladu s přírodními zákony. V zájmu matky přírody není chrlit podobná „monstra" ve velkém.

Jappeloup

"Byl jednou jeden malý kůň, který neměl šanci vítězit. A byl jednou jeden jezdec, který hledal perfektního koně. Tehdy muž a kůň pošeptali jeden druhému - ´Společně zvítězíme´." To není pohádka, ale úvodní slovo k filmu o skutečném příběhu malého koně Jappeloupa, na který se můžete těšit v příštím roce. Jeho příběh také velice příhodně zapadá do našeho tématu „klusácká krev", navíc příběhy malých - velkých bytostí jsou povzbudivé, ať už jde o Napoleona nebo amerického Seabiscuita.

Neurozený původ

Čtyřletý potomek ničím výjimečného francouzského klusáka Tyroll II a „nějaké" plnokrevné klisny Vénérable s výškou 155 cm (později 158 cm) měl vyhlídky a´la „luční směs". Byl přestavěný a i z tohoto důvodu nijak pohodlný pro jezdce, v boxe nemotorný (vyplatilo se hlídat si své nohy, aby na ně nešlápl). Nepohyboval se elegantně a navíc měl svou hlavu - v roce 1984 (OH Los Angeles, soutěž družstev) mohly sledovat miliony diváků, jak jeho jezdec Pierre Durand kráčí potupně pěšky přes rozlehlé kolbiště. Devítiletý Jappeloup ho při odmítnutí poslušnosti poslal na druhou stranu bariéry, přenechal mu otěže i s uzdečkou a před zraky všech kamer zdrhnul až do stájí. Durand však práci s rozmarným géniem nevzdal. Jappeloup byl jediný kůň, který ho mohl vynést na olympijské výsluní - což by ho před lety ani nenapadlo...

Rozpačitý začátek II

„Je příliš malý," odbyl Piere Durand majitele Jappeloupa (Henry Delage). Kůň mu nestál ani za zkušební jízdu. Pouhých 155 cm vysoký čtyřletý černý hnědák opravdu přílišné naděje nevzbuzoval - dokud se nevznesl nad překážku. Toho si však Durand všiml až o rok později na jedné soutěži, kde Jappeloup předváděl své skokové vlohy, ale také výraznou neúctu k jezdci. Jappeloup změnil působiště a čekala ho tvrdá práce. Měl absolutní „skokový sluch", ale občas si s ním nevěděl rady - naštěstí Piere Durand byl natolik zkušený, aby mu dokázal vštípit úspornější techniku, která koně tolik nenamáhala. Stejně jako v případě Hally byla nejdůležitějším bodem výcviku Jappeloupa trpělivost.

Splněný sen v Soulu

Opracování surového drahokamu se vyplatilo - v roce 1982 se Jappeloup stal po třech bezchybných dnech ve Fontainable mistrem Francie a jeho kariéra zamířila rovnou pod pět kruhů na OH v Los Angeles v roce 1984. V soutěži družstev Jappeloup předvedl díky chybě jezdce svou temnější stránku (viz výše), na kterou jeho jezdec jistě nerad vzpomíná. Vše si vynahradili v dalších letech, kdy vítězili na prestižních mezinárodních závodech stylem - kde nevyhraje Milton s Johnem Whitakerem, tam vyhrajeme my. Černo-bílá mánie Jappeloup versus Milton učinila z komorního prostředí parkurového skákání kotel napětí kdekoliv se tito dva koně objevili. Pierre Durand však nejvíc toužil po zlatě olympijském a to se mu splnilo v roce 1988 v Soulu.

Stavitel parkurů Olaf Peterson postavil v jezdeckém centru Kwachon impozantní skoky vyjadřující historii, tradice i krásu země. Jezdce čekaly na 770 m dlouhé trati překážky o výšce do 1,60 m, šířka oxeru až 2 m a délka vodního příkopu 4,60 cm. Jappeloup držel francouzské skóre nízko, ale na medaili si musel počkat do finále soutěže jednotlivců a poloprázdný stadion. Finále se konalo v poslední den a nebylo součástí programu závěrečného ceremoniálu. Když v osm hodin vjížděl do kolbiště první jezdec, na stadionu pro 75 tisíc diváků se sešlo kolem 200 lidí, v době rozeskakování počet diváků narostl na cca deset tisíc. To však nijak nesnižuje famózní výkon malého Jappeloupa, který přišel, viděl a zvítězil.

Příliš krátká penze

V roce Olympiády v Soulu bylo Jappeloupovi 13 let. O tři roky později ho Pierre Durand z vděčnosti penzionoval. Kůň se s veřejností slavnostně rozloučil pod „Eiffelovkou" v roce 1991, bohužel o tři měsíce později uhynul údajně na infarkt. Tato událost se stala předmětem soudní pře. O Pierru Durandovi bylo známo, že je nejen olympijským jezdcem, ale také úspěšným a tvrdým podnikatelem, sponzorem závodů a držitelem výhodných pojistek. Jeden z funkcionářů francouzské jezdecké federace ho otevřeně nařkl ze zabití Jappeloupa a pojistného podvodu. V kuloárech se hovořilo o tom, že kůň uhynul při požáru za podivných okolností - až příliš podivných. Durand žaloval tohoto funkcionáře pro urážku na cti a soud vyhrál (John Borneman - Mode of Comparison - the University of Michigan press, 2006)

Klusácká krev

Halla a Jappeloup nebyli jedinými výjimečnými skokany, v jejichž rodokmenech figuroval americký nebo francouzský klusák. Jmenujme Cor de la Bryere s 15 % krve francouzského klusáka - stojí za zmínku, že francouzský klusák byl šlechtěn nejen pro dostihy v sulce, ale i v sedle. Pokud bylo potřeba zvýšit jeho rychlost, museli chovatelé sáhnout po krvi amerického klusáka. Obecně je francouzský klusák vytrvalejší, americký je rychlejší na krátkých tratích.
Dalším úspěšným koněm je Galoubet (otec fenomenálního Baloubet du Rouet Galoubet), který byl nositelem 50 % francouzského klusáka po matce. Jeho výkony můžete obdivovat na http://www.showjumpingnostalgia.com/?tag=galoubet-a.

Zajímavou klisnou (100% standardbred) byla i Bionic Woman, která se svou jezdkyní Susan Hutchinson (USA) startovala na mnoha mezinárodních závodech a dala šest hříbat po teplokrevných hřebcích. Všichni její potomci výborně a rádi skákali. Potenciál standardbred Susan Hutchinson demonstrovala na skoku o výšce 2 m (http://www.standardbredfanclub.com/jumpers.html).

V čem tkví onen chovatelský zázrak? Americký klusák - standardbred se zrodil v roce 1879, kdy americký chovatel John Wallace vytvořil druhou plemennou knihu pro koně, kteří dosahovali mílového času 2,40. První plemenná kniha zahrnovala koně s mílovým časem 2,30. Zásadním kritériem tedy byla rychlost v klusu a požadavek na enormní výkon zádě je pro skokany klíčový - u Hally, Jappeloupa nebo Galoubeta tedy nejde o náhodu. Americký klusák se navíc vyznačuje až zarputilou pracovitostí, inteligencí a temperamentem. Tyto vlastnosti však vyžadují stejně tak citlivé, pracovité a chytré jezdce - trenéry. Jen za těchto předpokladů se mohly zrodit legendy s klusáckou krví.

Odkazy: