Cayusové na volné otěži

28. 01. 2016 05:00

Obrázky: 16

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Jak jezdili indiáni Počet přečtení: 5359 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V minulém díle jsme narazili na to, jak byl indiánský dostihový šampión ovládán pouhou šňůrou omotanou v hubě. To, jak indiáni dokázali koně ovládat bez pomoci udidla, vzbuzovalo u bílých pozorovatelů často údiv. Dnes se na to podíváme blíž a ukážeme si, že to velmi významně souvisí s vlastním charakterem indiánského ježdění.

vwZatímco hovořil, nasedl na svého koně a vedl je k říčnímu břehu. „Přímo a bez obav," řekl. „Dno je hladký, i když voda sahá vysoko. Nech svýho koně, ať si hledá cestu sám, Herricku; už tímhle brodem procházel dřív, a povede líp on tebe než ty jeho," řekl, když viděl zvíře, jak se s příznačnou tvrdohlavostí indiánského koně vzpírá směru, který mu udával Herrick. „Nech otěž povolenou - nech otěž povolenou, jinak ho máš na hlubině." Po zopakování pokynu popustil Herrick otěže a kůň za několik okamžiků vystoupil na úzkou stezku na protějším břehu.

Citát pochází samozřejmě z románu. Ale ne z žádné mayovky. O tom svědčí už datum vydání: 1837. Autor, John Irving, cestoval o pět let dříve po Pláních spolu s americkými vládními úředníky, uzavírajícími smlouvy s tamními kmeny. Román „Lovci prérie, aneb Sokolí náčelník", ze kterého pochází úryvek, se podle jeho slov opírá o vyprávění, která cestou slyšel, scény, jichž byl svědkem, a zčásti o osoby, bělochy i indiány, které měl možnost pozorovat. Jak sám píše, chtěl v románu podat dobrodružný život na hranici, přestože nemůže ručit za absolutní pravdivost popisovaného. Praktické stránky cestování po Pláních však dozajista poznal velice dobře.

fwaA to včetně ježdění na indiánských koních. Takže je pravděpodobné, že ani povolenou otěž si nevymyslel, jen ji podal literárně. Pravděpodobnější je to tím spíš, že máme popsáno z více stran, že indiáni, „zřídka přitahujíce otěž", projížděli velkými řekami. A nejen to. Je zřejmé, že indiánům sloužilo jejich uzdění hlavně k zastavení a ne k řízení koně. Jistý cestovatel popsal svůj životní zážitek z dostihů; životní, protože mu šlo o život v závodě s rozzuřeným grizzlym. Což nebyla tak výjimečná situace, zpráv o takových pronásledováních cholerickým a neurotickým zvířetem, které se bůhvíproč stalo nejoblíbenějším dětským společníkem do postýlky, je víc, dokonce i od indiánů. A vzhledem k tomu, že na kratší vzdálenost se medvěd rychlostí jezdci na koni klidně vyrovná a v členitějším terénu ho i překoná, se jich určitě odehrálo ještě mnohem víc, protože zprávy máme jen o těch, ve kterých nevyhrál šedý dres čeledi medvědovitých. Nás však v tuto chvíli zajímá hlavně to, jak náš milý dobrodruh zpětně komentoval spolupráci ve vlastním týmu: Koncem svého lasa, svým ostruhami a hlasem jsem pobízel mého vyděšeného koně. Otěž je u indiánských koní málo platná; nerozumějí působení udidla a v případě nouze je lepší ji příliš nepoužívat.

Lodní smyčka v hubě

faEtnograf Gilbert L. Wilson nakreslil pod vedením Hidatsy Edwarda Dobrého Ptáka řadu typů uzdění tohoto kmene, z nichž není od věci povšimnout si toho prvního, nahoře zleva, protože sloužilo k dostihům. Je to to nejjednodušší uzdění, co může existovat: lariat se podle toho prostě prostrčil koni hubou a oba konce se pod čelistí překřížily. Smyslem bylo, aby lariat koni co nejméně překážel, a byl jezdci - příznivci lehké ruky prominou - využíván asi opravdu hlavně jako brzda. Ačkoli Edward Dobrý Pták nám odkázal obrázky více typů, zdaleka nejobvyklejším, soudě podle těch obrazů, fotografií či písemných zpráv, z nichž se dá něco kloudného odvodit, bylo uvázat koni na čelist lodní smyčku. Jak se možná někteří z vás naučili ve skautu, stačí k tomu chytit šňůru oběma rukama a otočit naráz oběma zápěstími.

Dalším, zdaleka už ne tak rozšířeným způsobem, bylo prostrčit lodní smyčkou volný konec lariatu, vzniklé očko se nasadilo koni na čelist a lodní smyčkou, která fungovala jako jakási stahovací honda, se zdrhlo. Kůň může takové uzdění vyplivnout, proto se někdy koni na krk za hlavou uvázala nestahující se pevná smyčka, od níž se pak lariat uvázal kolem čelisti.

faSnaha o přilnutí byla asi indiánům, pokud nejezdili s kovovým udidlem, věcí neznámou. Abychom si to přiblížili, lariat byla šňůra pletená obvykle ze čtyř, někdy i ze tří nebo naopak z osmi i více pramenů, nejčastěji z nevydělané bizoní či jelení (u bělochů z kravské) kůže. V nouzi prostě posloužil i jediný delší pruh nevydělané kůže, ale běžně používaný lariat měl být hezky kulatý a hladký, i když kmeny ve Skalistých horách pletly i ploché. Lepší lariaty se pletly z dlouhé srsti na šíji bizoních býků a ty nejlepší z koňských žíní. Protože hřívy a ohony, z nichž se žíně získávaly, mohly mít různé barvy, mohl být takový lariat také zkrášlen ozdobnými vzory. Bylo na něj prý ovšem potřeba žíní z nejméně dvaceti koní, takže býval ceněný, ale vzácný. Pletení lariatu, zejména těch z bizoní srsti či koňských žíní, bývala pro válečníky vhodnou činností na zabití dlouhých zimních večerů, protože Facebook tehdy ještě neexistoval.

Každopádně, s něčím takovým omotaným koni kolem čelisti mnoho komunikace pravděpodobně dohromady nedáte. Ne, že by nebyla možná vůbec, ale rozhodně postrádá jemnost, tím spíše, máte-li v ruce jedinou otěž, což bývalo nejobvyklejší. Něco koni sdělit dokáže už sama váha otěže, ale pak máte na vybranou nejspíš škálu mezi lehčím zatáhnutím a rázným škubnutím - píšu ovšem jen z vlastní zkušenosti a netuším, jak může takové uzdění ovládat člověk, používající ho denně od svých pěti, šesti let. Z vlastní zkušenosti také vím, že ačkoli takové uzdění není ostré, dokáže působit velice silně. Nepředstavujte si ale, že člověk může takto držet otěž dlouhodobě přitaženou, i kdyby jen zlehka, komunikace bývá obvykle víceméně jednorázová.

Ovladatelnost v ostružinové koupeli

K tomu přistupuje sama otěž. Koně lze pomocí jediné otěže celkem snadno naučit na obrat kolem předku i kolem zadku, s jedinou otěží nejezdili v minulosti jen severoameričtí a jihoameričtí indiáni, ale ještě koncem 19. století i jízdní národy Starého světa od Maroka po Kazachstán a od Kazachstánu po Čínu, jedinou otěží se tradičně ovládali jízdní velbloudi i jízdní sobi. Manželka aadůstojníka z pevnosti Lyon v Coloradu Frances Roe se podivovala, jak ovladatelní jsou indiánští koně na jediné otěži, když viděla, jak jeden zákazník z kmene Ute nakoukl úzkými dveřmi do místního obchůdku, aby se podíval, co mají. Slézt se neobtěžoval; hlava a přední nohy skvrnitého koníka byly tudíž uvnitř, zadek venku. Jak vlezl, tak vycouval.

Někteří indiáni dokonce otěž ani nepotřebovali. Historik James Adair si na jihovýchodě dnešních USA povšiml, že tamní Choctawové jezdí jen s nákrčním řemenem. Dokonce ho přesvědčovali, že jsou takto koně lépe ovladatelní, ale vtipálek Adair si s nimi dal schválně závod, aby je vytrestal. V příhodném okamžiku však přiměl svého koně, vedeného udidlem, odbočit z cesty a skočil do hustého podrostu se šlahouny ostružin. Indiánští koně, navyklí držet se pohromadě, naskákali okamžitě za ním, a dřív, než si s nimi jezdci pomocí nákrčáků poradili, ostružiny je pěkně očesaly o jejich pernaté ozdoby. Prý se přitom dobře pobavili také a Adairovi to neměli za zlé.

Že byli indiánští koně naučeni následovat jeden druhého, víme i odjinud; kůň takto mohl například přinést do tábora mrtvého válečníka, pokud měl kolena prostrčená pod řemenem, jímž byl kůň opásán kolem hrudníku. Ale bývali naučeni i zastavit, pokud jezdec spadl. Mohli bychom pokračovat k úplnému minimalismu. Už v jednom z minulých dílů jsme se dočetli, že většinu absarockých koní bylo prý možné „řídit na jakékoliv místo bez uzdy, pouhým nakloněním se k jedné nebo k druhé straně". Inu, o arapažských koních zůstalo zapsáno pochvalné svědectví, že je bylo možné řídit pouhým poklepáním po šíji.

vsHorskými srázy

Spolupráce mezi koněm a jezdcem v indiánském podání logicky vypadala jinak, než to běžně známe z jízdárny. Vyvstane to zvlášť výrazně zejména v členitém terénu. Americké Pláně jsou, jak sám jejich název napovídá, víceméně rovina. Není to vždycky úplná placka jako v Nebrasce, kterou protéká řeka, již i zde sídlící Pawneeové, Otové a po nich i francouzští lovci nazvali Placatá (Platte River). Často je to rovina zvlněná a po ní jsou tu a tam posázeny kopce, ba i celé hory. Nepředstavují však, aby se tak řeklo, zásadní jezdeckou výzvu. Pro tuto chvíli je tedy opusťme a vydejme se do divočejšího ambientu, jaký nabízejí Skalisté hory, domovina Cayusů.

vaPoslechněme si reverenda Sama Parkera, který se sem ve 30. letech 19. století vydal s úmyslem křtít divochy a nepochybně rovněž prošel místy, kam noha bělocha dříve nevstoupila. Pro povzbuzení představivosti váženého čtenářstva cituji celou pasáž: 24. jsme vstali velmi brzy a vydali se na pouť skrze úzkou soutěsku, často překračujíce tam a zase zpět velký potok, vlévající se do Hadí řeky. Krajina byla divoká, v mnoha partiích velebná; skalnaté hory, téměř kolmé, vysílaly své hlavy vzhůru do sfér věčného sněhu, a na jednom místě vyčnívaly nad naši cestu, lze-li klikatou stezku nazývat cestou. Často jsme museli projít po svazích hor, sklánějících se pod úhlem 45 stupňů směrem k potoku dole, a dolů, kde naložené muly padaly a zřítily se na skály. Snažil jsem se svého indiánského koně vést, ale prováděl jsem to s takovou obezřetností, že se stal neovladatelným, rozhodnut pro svůj vlastní způsob volby cesty. Nakonec jsem byl nucen sesednout a urazit největší část své cesty pěšky. Avšak po dalším obeznámení s indiánskými koňmi jsem se naučil spoléhat se s maximální důvěrou na pevnost jejich kroku i důvtip.

Také jiní dobrodruzi dosvědčují totéž. Z jejich líčení jasně vysvítá, že pověstní bizoní běžci, kteří nepotřebovali „ostruhy k pobízení, ani uzdu k vedení, jakmile zahlédli černý dobytek, a dávali neustále pozor na jezevčí díry" byli nejrychlejšími a nejinteligentnějšími z indiánských koní, ale podobné vlastnosti měli ve velké míře indiánští koně obecně: Žasl jsem se vytrvalosti a jistotě kroku našich indiánských koní. Zřídka klopýtli na nejhorších místech; neviděl jsem ani jediného z nich upadnout. V nouzových situacích nikdy neztratili hlavu. Kráčeli rozvážně podél okrajů srázů, kde jsem se třásl při pohledu dolů. Z příkrých míst si nic nedělali; posadili se na zadek, dali nohy k sobě a sklouzli (Walter McClintock, americký vládní úředník, 1896).

cwaKoně tedy měli jistý krok a indiáni je v tom nerušili: V některých místech se cesta vinula podél téměř kolmých stěn vysokých kopců na břehu řeky, a široká byla sotva pro jednoho koně. Přesto těmito nebezpečnými cestami indiáni cválají s absolutním klidem; i když by je jediný chybný krok shodil dolů do propasti do bystřiny o tři sta stop níže. Ba i jen při chůzi podél těchto nebezpečných stěn, vedouce svého koně, jsem zažíval nepopsatelný pocit hrůzy při pohledu do hrozivé hlubiny (Ross Cox, úředník Pacifické kožešinové společnosti, 1812).

A když už jsme v horách, zakončeme náš výklad nejdrsnější jezdeckou zkouškou, jízdou z prudkého kopce. Držte si klobouky! Trapper Warren Angus Ferris, který jako první běloch popsal ve 30. letech 19. století yellowstonské gejzíry, prohlásil o jezdcích kmene Ute, že „jsou nejlepšími jezdci v horách, sjíždějí strmé svahy při pronásledování jelenů a losů plnou rychlostí místy, na kterých by běloch sesedl a svého koně vedl."

Podporučík Lawrence Kip se roku 1858 zúčastnil trestné výpravy proti indiánům, jezdícím na koních, zvaných jedněmi appaloosa a jinými obecněji cayuse. Jako největší div jezdeckého umění, jakého kdy byl svědkem, popisuje, jak se jejich indiánští protivníci hnali dolů z kopce pět set stop vysokého, svahem o sklonu pětačtyřiceti stupňů, „horempádem co nejrychleji, očividně s touž rychlostí, jakou by mohli jet po rovině." Klobouk dolů, ačkoli jde, na rozdíl od památného dostihu, popisovaného obšírně v minulém díle seriálu, o údaje nade vší pochybnost zaokrouhlené, hozené od oka a tedy čistě orientační. Ze zkušenosti vím, jak se laické oko dokáže zmýlit v tom, co považuje za pětačtyřicetistupňový svah. Je to opravdu hodně, hodně strmý svah. Pro přiblížení: je to takový svah, na kterém už se nedá dost dobře stát čumákem dolů a člověk by ho i bez koně sjel raději po zadku. Ze hřbetu koně takový úhel dělá dojem, že je podstatně větší než pětačtyřicet stupňů, že je zkrátka „za kolmicí", a může vám připadat, že padá koni od kopyt přímo dolů.

vwNepřímo nám však může tento případ dát svou vlastní odpověď na oblíbenou otázku, jak cválat z kopce. Indiáni byli ve válce, tudíž s největší pravděpodobností bez sedel. Popisovaný cval „horempádem" z kopce, bez sedla, podle mého není dost dobře možný v záklonu, jedině v předklonu. Zkušení vědí, nezkušení mohou zkusit, i poloviční úhel cvalem vám dá o tom celkem dobrou představu. Nechcete-li sjet svému oři na krk, musíte se předklonit, pokrčit nohy a přitisknout je k bokům koně.

Bez uzardění přiznám, že takto prudký svah jsem cvalem nikdy nesjel a nejspíš ani nesjedu. Měl bych strach. Ale ani všichni indiáni nebyli takoví drsňáci, že se v nich srdce nezachvělo. Vraťme se na Pláně, abychom se přesvědčili, že opravdu nebyly úplná placka. Luther Stojící Medvěd popisuje, jak ho při stěhování tábora poslal otec pro stádo poníků, pasoucích se kus od tábora. Dal mu k tomu koně, který si rád zaběhal. Nebyl ale spěch a popohánění poníků byla laxní práce, spočívající v tom, že se jim Stojící Medvěd přiblížil za zadky, načež oni popoběhli a spustili hlavy k pastvě. Stojící Medvěd je popohnal, a tak dále, dokud je ovšem nevyhnal na vysoký kopec. Z jeho vrcholku koníci uviděli stěhující se tábor asi půl míle daleko a dali se tryskem k němu. Kůň Stojícího Medvěda si to nenechal ujít a pustil se s nimi po spádnici o závod. A Stojící Medvěd měl strach, dokud koně po přiblížení se ke karavaně sami od sebe nezvolnili. Nesuďme ho zbytečně přísně, bylo mu pouhých šest let.

vwsEdwin Willard Deming

U dětí ještě chvíli zůstaňme. Autor uhánějících indiánských závodníků, kteří uvádějí předchozí díl seriálu, Edwin Willard Deming, měl rád dvě věci. Děti a zvířata. A u indiánů se mu obojího dostávalo vrchovatou měrou. Narodil se v Illinois roku 1860 a jako kluk chodíval se svými vrstevníky z kmene Winnebago na lov. Podobně jako z George Catlina z něj rodiče chtěli mít právníka, ale on raději odešel studovat malbu do New Yorku a do Paříže, po návratu odjel žít na čas mezi Absaroky k Little Bighornu, aby následujících třicet strávil objížděním indiánských rezervací ve Státech, od Apačů na jihu po Umatilly na severu. Spřátelil se s mnoha z nich, i s rodinou ho adoptoval kmen Černonožců, a sám Sedící Býk mu dovolil fotografovat proslulý tanec duchů, jenž se stal příčinou náčelníkova nešťastného skonu. Demingovým obdivovatelem a sběratelem jeho děl se stal prezident Theodore Roosevelt. Americké přírodovědné muzeum ozdobil nástěnnými malbami s motivy vwz indiánského života. Jeho historický obraz „Přistání Jeana Nicoleta", kterým se odvděčil Winnebagům za svá dětská léta, se stal prvním obrazem amerického autora zvěčněným na poštovní známce. Deming očividně nestárl, protože ještě za druhé světové války sloužil jako instruktor střelby a maloval kamufláže! Zemřel roku 1942.

Do indiánské tematiky vnesl svěží dech impresionismu. I proto ho nazývali „malířem indiánské duše". Ilustroval půvabnou knížku příběhů o malých indiánech z pera své ženy Therese a několik dalších. Marketingoví odborníci na celém světě vědí, že děti mají rády zvířátka a veselé barvy, o čemž nás denně přesvědčuje potrhle zdobené dětské oblečení a ještě potrhlejší kreslené „pohádky". Demingovic příběhy i ilustrace jsou však jako ze života, například ten o navažském pasáčkovi, který si zdříml na hřbetě svého poníka. Jsou krátké, psané hezkou a jednoduchou angličtinou, a pokud chcete opatřit svým ratolestem vhodné texty k procvičení tohoto jazyka, vřele doporučuji „Little Indian Folk" z roku 1899.

vgws

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Isnala

    lariat

    11:12 - 16. 02. 2016

    také doplnenie k ovládaniu pomocou lariatu - pomôcky na otáčanie so strán sa dávajú najmä priložením oťaže ku krku ako pri neckreiningu. Pri jednej oťaži sa na jenu stranu oťaž prikladá ku krku na opačnú priťahuje akoby za zubadlo, v prípade potreby sa oťaž prehodí na druhú stranu krku ponad hlavu koňa.
    čo sa týka materiálu na lariat je zavádzajúce hovoriť o nevyčinenej koži, ide o tzv, polovyčinenú kožu upravovanú viacnásobným mastením a naťahovaní, jej štruktúra a vlastnosti sú veľmi odlišné od surovej kože. Čo sa týka konskej srsti používala sa len hriva a to najmä zo žriebät, prípadne zimná srsť a to z toho dôvodu lariat že z chvostových žiniek alebo hrivy dospelých koní by mal vlastnosti oceľového lana. Len pre istotu ak by sa niekto pustil do pletenia, aby nebol sklamaný s výsledkom :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 7 čtenářů. Celkový počet bodů: 35.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: