Boj o Hamleta

Vypadalo to jako naprosto pohodové, přesněji řečeno nudné úterý u počítače. Zrovna jsem se zabrala do sepisování článku o mentálním ježdění, když mi zazvonil telefon. „Jseš doma? Můžeš zapřáhnout vozík a přijet? Potřebuju odvézt jednoho koně na kliniku…" slyším kamarádku veterinářku. Asi jsem nezněla úplně nadšeně (… práce jak na kostele), protože pokračovala: „Vlastně ho znáš, je to Hamlet… a docela to spěchá."

Že to spěchá víc než docela, jsem pochopila, když mi za deset minut, tedy chviličku poté, co jsem po delším plahočení konečně vysvobodila a zapřáhla vozík, i na konci března přimrzlý k zemi, volala znovu. „Už jedeš?? … jo a připrav se na to, že je to zlý a že zpátky ho už možná nepovezete." To mi došly poslední zbytky humoru, nijak jsem netoužila, aby náš vozík po roce opět dělal pohřebák.

Když jsem dojela, třináctiletý černý krasavec Hamlet byl zadekovaný a „oblbnutý", takže jen krví postříkané nohy ukazovaly, že něco není v pořádku. V rychlosti jsem se dozvěděla celý příběh. Den předem, tedy v pondělí odpoledne, byl jako obvykle ve výběhu v přítomnosti svého majitele, který vedle pracoval. Vytúrovaná čtyřkolka vedle ohrady ho vylekala natolik, že se pokusil v místě východu přeskočit ohradu a za slabiny zůstal viset na vstupní brance a sloupku od branky. Při pohledu zblízka to vypadalo, že má sloupek zaražený v břiše. Přivolaná veterinářka jela víceméně s tím, že jede koně uspat… Než přijela, majiteli, který je naštěstí silný, dvoumetrový chlapík, se ještě s pomocníkem podařilo Hamleta z boku nadzvednout (!), ze sloupku vyprostit a postupně po vrátkách svézt dolů. Zjistili, že sloupek od branky si zarazil do předkožkového vaku, který během chvíle natekl zhruba do velikosti fotbalového míče. Mimoto měl kůň velký otok na spodní straně břicha, jinak ale navzdory právě prožitému traumatu působil celkem životaschopně.

Veterinářka diagnostikovala velké zhmoždění a hematom, situaci ještě konzultovala s kolegyní z brněnské kliniky a vyhodnotila, že kůň měl štěstí v neštěstí – není na utracení ani v přímém ohrožení života. Zašila roztrženou nohu, doporučila chlazení postižených partií a pečlivé sledování koně. Večer Hamlet vykazoval známky bolestivosti a neklidu, ale v přítomnosti majitele vypadal vcelku klidně. Ten s ním proto strávil noc v boxu a poctivě břicho ledoval. Když ho ale ráno viděla veterinářka, bylo jí jasné, že je zle, kůň jevil jasné známky koliky. Zkontaktovala kliniku v Heřmanově Městci a už jsme jeli…

Navzdory vážnému stavu by to nebyl Hamlet, aby před vozíkem nezkusil, jestli to s nakládáním myslíme vážně, byl to ale jen chabý pokus. Po nastoupení nás překvapil znovu, když začal uždibovat seno ze zavěšené sítě, kterou jsme mu raději hned odebrali. „A jeďte rychle, operační sál už čeká," zněla poslední instrukce.

Dvouhodinová cesta proběhla klidně, chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli koně ještě vůbec máme. Na klinice o nás skutečně už věděli, hned nás odveleli na ošetřovnu, kde se nám věnovala MVDr. Mezerová. Sundala jsem Hamletovi deku a teprve teď jsem v celé kráse viděla, jak se „upravil". Po celé spodní straně břicha měl velký otok a pod břichem mu visel ohromný pytel – nateklý předkožkový vak.

Paní doktorka koně prohlédla a potvrdila podezření ošetřující veterinářky. Břišní stěna byla roztržená a trhlinou do podkoží propadla velká část střeva. Vznikla tak vlastně gigantická kýla. Kolikové bolesti, které Hamlet v noci měl, byly způsobené střevy skřípnutými v trhlině. Prognóza nebyla vůbec dobrá a paní doktorka nám všechny komplikace vylíčila velmi realisticky:

Suma sumárum, dle MVDr. Mezerové existuje zhruba 1% šance, že by Hamlet toto vše mohl přežít. Tak malá šance za cenu několikaměsíčního léčení, spousty bolesti, péče a samozřejmě nákladů. Při realistickém zvážení odhadovaná cena za operaci zcela jistě přesahovala cenu sice krásného a milovaného koně, ale zároveň i vysloužilého parkúráka s diagnostikovanou artrózou ve všech kloubech, který je vše jiné jen ne dobře jezditelný. Zdravější a snáze jezditelný kůň by byl pro jeho mladou šikovnou jezdkyni mnohem vhodnější…. i tohle člověku běží hlavou, když se rozhoduje, jestli do toho jít, nebo ne.

Řešit se to muselo rychle, takže následoval dlouhý telefonát s majitelem, který byl naneštěstí na druhém konci republiky. Paní doktorka se netajila tím, že vzhledem ke všemu výše uvedenému ona by koně raději uspala. Jenže Hamlet se na uspání zkrátka netvářil – neměl velké bolesti a analgetika je zcela zvládla, nebyl tam ani rezignovaný pohled koně, který to vzdal, naopak v jeho očích bylo jasně vidět, že on bude bojovat. A známe to, ti největší prevíti bývají i největší nezmaři. A protože je to zkrátka kůň milovaný, navzdory malým šancím a vysokým nákladům se rozhodlo, že se to zkusí. Přesněji řečeno, kůň se uspí, otevře a pak se uvidí. Paní doktorka Mezerová je člověk, který by nikdy nepřipustil, aby se kůň trápil zbytečně, takže jsme si mohli být jistí, že pokud při operaci zjistí, že to zkrátka nepůjde, přidá medikaci a pošle Hamleta na věčné pastviny.

Hamlet na operačním sále

Jaké pocity zažívá člověk, pokud má dítě nebo zvíře na operačním sále a ví, že mu hrozí smrt a nemůže nic dělat, asi nelze moc popsat, to se dá jen zažít. Ale je to dlouhé. Zdálo se nám, že čekáme celou věčnost a přitom byl kůň jen v přípravně. Když ho přivezli uspaného a připraveného na sál, mohli jsme vše sledovat na monitoru. Stejně nám to ale nebylo moc platné, mohli jsme jen držet palce a čekat.

Když už jsme čekali více než dvě hodiny, začali jsme se vzájemně ujišťovat, že to vypadá dobře. Kdyby to bylo beznadějné, přece by ho paní doktorka uspala rovnou. Potvrdilo se to ale ještě o hodinu později, když se konečně objevila u nás. První zprávy byly optimističtější než ty z vyšetřovny: trhlinu se podařilo zašít a střevo bylo v pořádku, nemusel se ho odstraňovat ani kousek! A trhlina nebyla způsobená žádným předmětem, který pronikl do břicha, ale tahem, když se kůň zmítal visící na plotě. To byly velice dobré zprávy a šance Hamleta na přežití výrazně vzrostly. Nebylo ale vůbec vyhráno. Sešívané tkáně byly ve velmi špatném stavu a nikdo nevěděl, co se stane, až se Hamlet bude probírat z narkózy a vstávat. Paní doktorka nás rovnou upozornila, že pokud stehy nevydrží, koně okamžitě utrácí. Takže další napjaté čekání…

Jak se operuje kolika?
Jak je uvedeno výše, u Hamleta bylo potřeba během operace vyřešit dvě věci: zašít trhlinu v břišní stěně a uvolnit, „oživit" a vrátit do správné polohy uskřinutá střeva – což je stejný postup jako u běžné operace koliky. Při té se podélně středem rozřízne břicho koně a provede se revize (prohlídka) střev. Pokud je nějaká část odumřelá, musí se odstranit. Není-li, je potřeba manuálně střevo rozmasírovat pro obnovení prokrvení a peristaltiky a střevní obsah posunout dále dozadu. Po obnovení pohybu střev se tato vracejí do své polohy a břicho se v několika vrstvách zašívá. Po celou dobu zákroku je zapotřebí střeva vlhčit sterilním roztokem. U Hamleta se po této standardní operaci koliky ještě musela sešít trhlina v břišní stěně, které byla na pravém boku. Proto bylo potřeba rozříznout jej ještě z boku.

Paní doktorka se netajila tím, že si nepřeje, abychom na klinice zůstali a čekali, jak bude Hamlet vstávat, proto jsme se vydali na cestu domů a čekali, jak to dopadne. Po další hodině jsme se dozvěděli, že se bez problémů postavil, takže měl prozatím vyhráno. Čekalo ho ale ještě dlouhé léčení. Aby stehy nepraskly, nesměl si lehnout, musel stát několik týdnů uvázaný a samozřejmě na klinice, protože převoz domů nepřicházel v úvahu. A pod břichem se mu stále houpal ohromný pytel… oteklý a hnisající předkožkový vak. Co s ním, to jsme zatím nevěděli, paní doktorka vyhrožovala amputací penisu, to by ale přicházelo v úvahu až po zhojení ran z první operace.

Je velké štěstí, že Hamlet je opravdu nezmar, takže se hojil celkem dobře a stejně dobře snášel i pobyt na klinice, kam za ním „jeho rodina" obden jezdila. Já ho viděla po čtyřech dnech od operace, kdy celkem s chutí vybíral seno ze sítě a zajímal se, zda z nás vypadne něco dobrého. Na první jablíčko si ale musel ještě pár dnů počkat. Když se dalších šest dnů jeho stav zlepšoval, rozhodli se lékaři přistoupit k jeho přispání (vestoje) a v lokální anestezii rozříznutí a punkci předkožkového vaku. Výsledek byl natolik dobrý, že strašák další operace ustoupil do pozadí.

A pak konečně, po více než třech týdnech hospitalizace, mohl jet Hamlet domů. Nesmírně hubený, ale již zčásti zahojený a co víc, s dobrými vyhlídkami na úplné uzdravení. Neznamenalo to konec boje, protože stále (a ještě dlouho) si nesměl lehnout a musel stát uvázaný. Mohl ale chodit na procházky, pást se a z venkovního boxu se alespoň dívat ven.

Dlouhé léčení

Původně se očekávalo, že by Hamlet měl zůstat na úvazu zhruba měsíc. Majitelé před sebou měli několik úkolů. Předně zajistit koni co nejpříjemnější život, ovšem při splnění podmínky, že nesmí být volně v boxu ani ve výběhu, aby si nelehl a neprovedl nic, co by ohrozilo pevnost šití. Dále ošetřovat rány, jednak na nohách (obzvlášť rána na karpu se špatně hojila) a předkožkový vak, z něhož stále odtékal hnis. A pak dostat Hamleta, který se z kliniky vrátil doslova kost a kůže, do lepší kondice – ovšem bez ovsa, který nesměl.

Hamletovi byl zřízen úvaz tak, aby z venkovního boxu viděl ven – stát hlavou v temném rohu by dovedlo k šílenství člověka i koně – a neustále měl před sebou síť se senem. Směl chodit na procházky a pást se, takže s ním Anežka dvakrát denně chodila na hodinovou pastvu s procházkou. K tomu dostával ráno i večer cukrovarské řízky, „výkrmové" bezovsové musli od StHippolyt a mrkev. Hamlet tento režim naštěstí dobře snášel, kondice se mu pomalu lepšila, co nám dělalo starosti, byly jeho bolavé nohy. Jak jsem již psala výše, Hamlet má artrózu, nedávno před jeho úrazem byly provedeny rentgeny předních i zadních nohou, kopyt, spěnek a hlezen a ve všech měl větší či menší změny. Dlouhé stání pro něj nebylo nic příjemného a když ho člověk chvíli pozoroval, bylo vidět, že přemýšlí, které noze ulevit, a lehl by si rád. Jenže uplynul měsíc a paní doktorka se k povolení k odvázání vůbec neměla. Uplynul další týden a opět bylo řečeno, aby se ještě počkalo…. asi měla obavy, zda je Hamlet dobře srostlý. Nakonec uběhl celý další měsíc odkladů. A pak se majitel odhodlal ho poprvé pustit z úvazu. Radost, když si Hamlet lehl a pak se zase bez problémů zvedl, byla na všech frontách. Zvládl to!

Pořád je ještě hubený a stále nemá zcela zahojené rány, ale je na něm vidět radost ze života a dnes už je velmi pravděpodobné, že se brzy zcela zotaví. Myslím, že ve svých třinácti letech se znovu narodil.