Kůň je jen kůň...

Neexistuje kůň, který by se narodil se sedlem. To asi nikoho nepřekvapí. Nikoho také neudiví, že i přesto můžeme každému koni (nebrání-li mu v tom zdravotní handicap) na záda sedlo položit. Můžeme. Pravděpodobně to také dříve nebo později uděláme. A koni bude, věřme tomu nebo ne, srdečně jedno, jaké sedlo to bude (za předpokladu, že mu dobře padne a nebude jej tlačit a blokovat v pohybu). Dostihové? No proč ne. Drezúrní? Westernové? No budiž, řekne si nejspíš kůň, je to sice pěkná pytlovina, takové sedlo, ale jen si posluž, člověče. Polož mi na záda, co chceš, jen když to uděláš bezbolestně a vysvětlíš mi, proč to děláš. A ať už uděláš cokoli, buď dobrý, milý jezdče.

Některý kůň může být speciálně vyšlechtěn k tomu, aby skákal co nejvýše. Ale to neznamená, že nemůže vyjet do lesa na projížďku. Nebo na drezúrní obdélník. Jiný kůň může být velmi rychlý a vyhrát mnoho dostihů. To ale neznamená, že po své aktivní sportovní kariéře nemůže být dost vnímavý na to, aby se zkušeným člověkem pracoval v rámci „přirozeného jezdectví" po dostatečné přípravě bez sedla a bez uzdečky. Beze všeho, proč by ne?

Hafling z jezdecké školy na westernových závodech pravděpodobně dost těžko předvede lepší spiny než trénovaný quarter horse se silně osvalenou zádí. Při dobré přípravě a vedení ale spin provést dokáže. Stejně jako může třeba hucul v nižších soutěžích vytrvalosti směle konkurovat arabským koním, zejména v horském prostředí. Dokáže také překonat skok vyšší než metr, dokáže ukázkově projet drezúru stupně L, jistě se s dobrým vedením naučí i prvky drezúrního stupně S. Překroky, přeskoky, ustupování, piruety - s těmi se kůň přeci nerodí. Částečně si je osvojí ve stádě na pastvině, částečně si je může rozvinout učením s člověkem. Někteří koně jistě mají vznosnější, prostornější chody, drezúrní prvky budou v jejich podání nutně působit elegantněji a na závodech budou díky své tělesné (vhodnější) konstituci dostávat vyšší ohodnocení. To ale NEZNAMENÁ, že prakticky totéž se nedokáže naučit i fyzicky hůře přizpůsobený kůň. Neznamená to ani, že bychom jej to neměli učit. Výhra na závodech nesmí být jedinou metou: Každý zdravý kůň má při správném přístupu a vedení schopnosti osvojit si základy jakéhokoli jezdeckého odvětví. Nestane se nejspíš tou nejlepší hvězdou zářnou, ale naučí se lépe koordinovat své tělo, získá spoustu zkušeností, bude zlepšovat svou pružnost a sebevědomí, bude se stávat odvážnějším, elegantnějším a krásnějším.

Nedělejme z koní něco, čím nejsou. Buďme si vědomi, že jen málokterý chladnokrevný kůň (kůň do lesa) vyhraje drezúru toho nejtěžšího stupně, jako se to podařilo letos na jaře v Praze v TJ Přední Kopanina norickému valachovi Nemovi s Michalem Košťálem v sedle v úloze Grand Prix. Je to obrovský úspěch, ale jistě by nemělo být naším cílem snažit se dosáhnout nejvyšších met s koňmi, kteří na to nejsou přizpůsobeni. Nedělejme z koní něco, čím nejsou, ale nedělejme z nich ani neschopy, neškatulkujme si je podle učebnic. Poznávejme jejich přednosti, ale i omezení. Respektujme je a snažme se z nich vychovat odvážné, všestranné, zdravé jedince. Neustrňme v chlívečku jediného oboru, neomezujme se tím, co kam patří a co se kde dělá. Nesnažme se ani koně ani sebe předčasně specializovat. Dejme jim i sobě kvalitní obecné základy. Lhostejno na výbavě, jezdeckém odvětví.
Kůň je vždy jen kůň.
A to dobré jezdectví, to, které chceme dělat, je jen jedno. Základy jsou stejné. Nebo by měly být...

Dobré jezdectví

Na úrovni základního učení (tedy leckdy prvních mnoha let) je tedy opravdu jedno, jestli si sednete do anglického nebo westernového sedla. Vskutku na tom nezáleží, protože v obou případech máte k dispozici pět základních pomůcek: váhu, levou nohu, pravou nohu, levou ruku, pravou ruku. Je jedno, jestli se budete učit jezdit s napjatou otěží na kontaktu či na volnou přikládanou otěž. Těch pomůcek bude stále pět. Mnohem více než na typu sedla záleží na tom, jakou stáj, jakého učitele, jakou cestu si vyberete. Ne styl, ale učitel určuje dobré a špatné jezdectví.

Jistě, i od špatného učitele se mnohé naučíte - v prvé řadě spoustě zmatení, frustrací, nezodpovězených otázek, naopičkovaných gest, pohybů a tlaků, protože „tak se to přeci dělá". Mnoho zkratek, které vedou delší a o to horší cestou, a vytvoření kyselého koně pracujícího s lehčí či těžší nechutí.

Škoda - mnoho lidí přeci už ví „jak na to", předávají si dobré zkušenosti v dobré víře z generace na generaci, ve snaze co nejvíc koním ulehčit „boj s nezkušenými jezdci" a nezkušeným jezdcům zkrátit čas bojování, nerovnováhy a „nebezpečného počátečního období" na minimum. Na mnohé si jistě po letech přijdete i bez trenéra, leccos pochopíte sami také - ale možná by mělo být naší morální povinností hledat informace, být dychtivý dobrých učitelů, které zpříjemňují život koním s jejich lidmi.

Nehledejme tedy trenéra jen podle stylu, odvětví, specializace. Hledejme spíš podle znalostí, zkušeností, ochoty a schopnosti vysvětlit, ukázat, podle snahy, abyste v prvé řadě pochopili, cítili, prožili, přemýšleli.

Zní to složitě?
Tak tedy ještě jednou, jednodušeji. Dobré jezdectví je takové, které ve zkušených rukou dobře vypadá, koně nefrustruje, ale spíš baví; provádí se smysluplně, předává koni část zodpovědnosti, nedělá z něj jen otroka, který musí, musí, musí a musí... Dobré jezdectví je takové, které koni umožňuje mít z práce radost, ne strach. V dobrém jezdectví je jezdcovým ideálem spolupráce koně, který má do pohybu chuť a není nucen a dotlačován.

Na stylu nezáleží

Základ je tedy stejný. Dobrý jezdecký kůň je ten, který se naučí držet a hlídat si rytmus. Krok... stále stejný, čtyřdobý chod, udržovaný tak dlouho, dokud jezdec neudá další pokyn, nezavelí změnu. Stejné tempo, stejně dlouhé kroky, žádné zpomalování ani zrychlování, trochu pilnější než „pastevní šourání sem a tam". Totéž klus či cval, základní čistý chod by si měl kůň držet sám. Bez rytmu se nedá jezdit.

Kůň neustále pobízený každý krok je jen naučeně otupený, přichází o zapojení vlastní hlavy a zodpovědnosti během ježdění, jeho soustředěnost je mizivá. Rytmus, pravidelnost - něco, co by se měl kůň naučit hlídat si sám. Prvním cílem po obsednutí koně a vykročení směrem vpřed je držet rytmus, kráčet uvolněně kupředu. Rytmus šetří fyzickou i psychickou stránku koně.

Jezdec rytmus opraví jen tehdy, když se v něm kůň ztratí, jen tehdy by měl být opraven zpět, zpomalen či zrychlen. Držet směr a rytmus - to jsou úkoly koně. Vybírání další cesty - to jsou úkoly jezdce. Smysluplná spolupráce. V bitvě rytíř nemohl koně stále pobízet, musel se soustředit na jiné starosti. Stejně tak cuttingový jezdec potřebuje rytmicky se pohybujícího koně, zatímco z jeho hřbetu lasuje tele. Nemá čas ho neustále opravovat a pobízet či zpomalovat. Podobně i drezúrní jezdec se soustředí na složitější cviky, nikoli na základní chod. Ten by měl být naprosto zautomatizovaný, to je základ jezdectví. Rytmus zároveň koně uklidňuje, dodává mu jistotu.

Co je platné pro drezúrní ježdění, které je základem celého „anglického" jezdeckého sportu, platí i pro westernové ježdění. Vždyť i ono pochází původně odsud, z Evropy, jde jen o drezúru překopanou v 18. století španělskými misionáři pro nové pracovní účely.
Základ je stejný.
Jezdectví je jen jedno.
A když už se do té stopy pustíte - myslete především na koně. Nepapouškujte. Učte se chápat. Přemýšlejte. Radujte se.

Tento článek vyšel v časopise Koně & hříbata, měsíčníku pro všechny milovníky koní. Každé číslo obsahuje jako dárek pohlednici, kalendářík, pexeso a také plakát. Pro předplatitele jsou připravené krásné dárky a velký vkládaný plakát v každém čísle!

Navštivte také e-shop časopisu Koně & hříbata. Magnetky, fotoobrazy, náhrdelníky, kreslené i fotosamolepky, cedulky, kalendáříky i pohlednice.