4DD v ČR poprvé ve 3D aneb taková normální klinika

20. 05. 2019 06:00

Obrázky: 17

Autor: Kateřina Beňová, Hana Drahošová Foto: Kateřina Šťastná, Katka Lipinská Rubrika: Kurzy, semináře, soustředění Počet přečtení: 1170 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

„Máte koně? A mohla bych ho vidět?“ Touto parafrází by mohla začínat březnová klinika na Krkavčí hoře s holandskými lektorkami dr. Karin Leibbrandt a Tessou Roos. Ale jelikož lektorky neumějí česky ještě ani slovo, vítají ve čtvrtek ráno všechny účastníky v angličtině a samozřejmě s úsměvem. O překlad se stará Hana Drahošová, organizátorka celé akce a zakladatelka webu Koněčesky.cz, pod jehož hlavičkou klinika probíhá.

Hned po zahájení kliniky se lektorky stručně představují – Karin je veterinářka zabývající se více než 15 let rehabilitací koní a jejich správným tréninkem, pro který používá svou metodu 4 Dimension Dressage (volně přeloženo jako „čtyřrozměrná drezura“), s jejímiž principy účastníky v následujících dnech podrobněji seznámí. Tessa je původním povoláním bioložka, nicméně se stejně jako Karin už přibližně 15 let věnuje tréninku koní, její specializace spočívá ve správném sedu a celkově v pozici a držení těla jezdce. Tessa je certifikovaná instruktorka Centered Riding, ale nejvíce ji ovlivnila její učitelka – Wendy Murdoch, se kterou spolupracuje více než 20 let. Mimo „Murdoch Method“ také často využívá cvičení Feldenkrais. Obě dámy jsou velmi sympatické a z rozhovorů vedených s nimi již před začátkem kurzu je zřejmé, že svým tématům dobře rozumějí a mají nejen mnoho znalostí, ale také hodně praktických zkušeností.

První lekci celé kliniky vede Tessa a je zaměřena právě na aplikaci metody Feldenkrais do jezdectví. Tuto metodu založil Mosché Feldenkrais a je známa a používána již od 2. poloviny 20. století. Jedná se o hluboké uvědomování si vlastního těla, odstraňování špatných pohybových vzorců a jejich nahrazování vzorci správnými a vědomými. Všichni účastníci v místnosti nejprve dostanou zásadní úkol – sedět na židli! A vnímat vlastní tělo. Dle Tessiných pokynů se pak různě pohupují a pohybují, a stále při tom vnímají své tělo. Postupně tak nacházejí rovnováhu a hlavně stabilitu, což jsou, jak jistě každý koňák potvrdí, základní stavební kameny pro jízdu na koni. Pochybný úsměv vyloudí pak na jejich tvářích Tessin pokyn: „A teď si budeme hrát na koně.“ Pobaveně ji sledují, ale poslušně se rozdělují do dvojic. Pak teprve začíná legrace. Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se musel smát pozorujíc dospělé lidi, jak se opírají o židli, prohýbají a následně hrbí záda a jejich pro tuto chvíli „jezdci“ jim prsty tlačí podél páteře simulujíce sedací kosti jezdce. S prohnutými zády, bradou na prsou a pokynem k chůzi v podsazení, což je už samo o sobě těžko proveditelné, a kdy vám navíc při každém kroku dloubne něco do zad, si člověk opravdu bolestivě uvědomí, co svým koním (nevědomky, či snad „nevědomky“?) tak často způsobujeme…

Všichni účastníci cvičí na židlích (Feldenkrais)

Po úvodní hodině se účastníci rozdělují do dvou skupin, kdy jedna pokračuje v teorii přednáškou, kterou vede Karin, a druhá jde na jezdecké lekce pod vedením Tessy, odpoledne si pak program vymění. Schází se zde z důvodu onemocnění nakonec pouze 4 jezdci, ale k tomu 23 diváků, 6 organizátorů a 2 lektorky, celkem tedy 35 lidí. K tomu 5 koní a několik psů. Jezdecké dvojice jsou velmi různorodé – mladá klisna shagya araba, která je teprve ve fázi obsedání, 10letý valach appaloosa využíván pro rekreační účely, 12letý teplokrevný valach závodící v drezúře a klisna anglického plnokrevníka rehabilitující se z dostihové kariéry a v přípravě na kariéru v military. Výhodou je tedy možnost vidět práci Tessy a Karin s koňmi i jezdci na různé škále výcvikového žebříčku.

Dopolední lekci v sedle začínají již zmíněná arabka a „apík“, valach appaloosy. Tessa řeší sed jezdců v závislosti samozřejmě i na typu sedla, které jezdci používají. Každý, kdo někdy pořádněji řešil, jaké sedlo svému koni (aby mu už doprčic sedělo!) koupit, vám potvrdí, že se jedná o další velmi nezáviděníhodnou situaci, do které se majitel koně může dostat. Sedlo perfektně padnoucí jak koni, tak jezdci, má odhadem cca 5 % jezdecké populace. Nicméně arabce tedy Tessa ze sedla alespoň sundá kolenní opěrky a apíkovi zkrátí třmeny, přestože má na sobě westernové sedlo, u něhož jsou opravdu dlouhé třmeny poměrně tradiční.

Základním poznatkem celé hodiny je „remember the fold“ neboli pamatuj na ‚špíček‘, což znamená myslet na správné narovnání zad, kdy místo prohýbání se v bedrech je nutno bedra spíše mírně vyklenout, aby se zarovnala. Tím může dojít k pocitu, jako by se člověku pod solarem vytvořila kožní řasa. Jezdec může ze začátku sice nabýt dojmu, že se hrbí, ale fotka mu toto zkreslení uvede na pravou míru. Jak postupně zjišťují oba jezdci, už „jen“ vhodným sedem lze vcelku jednoduše přivést do lepších pohybových vzorců i koně. Pokud mu člověk totiž „nedrncá“ po zádech, ale sedí stabilně, uvolněně a v odlehčeném sedu, kůň má nahoře místo, „kam dát hřbet“, a tedy na něj jezdce může vzít, když ten se nechá.

Mezitím uvnitř se první Karinina přednáška zabývá teorií budování rovnováhy koně. Začíná hezky od začátku, tedy pozicí hlavy a krku koně, kteréžto vycházejí ze správného držení celého těla, a především jeho jádra a ne naopak, jak se někdo může domnívat. Tedy, „hlavou zeď neprorazíš, a ani svaly středu koně neposílíš“, dalo by se říci. Karin vysvětluje důležitost pozice FDO = forward-down-out, neboli dopředu-dolů-ven, kdy kůň zkrátí linii břicha, vyklene hřbet, uvolní krk a nos nese přímo před hrudí. Celé zvíře poté v pohybu vypadá uvolněně a spokojeně, přestože v podstatě dosti tvrdě pracuje (kdo posiluje, dělá „prkno“, tak ví, o čem se tu mluví). K ideálnímu obrázku je třeba se samozřejmě dopracovat, nutný je především správný sed jezdce a dobrý rytmus koně, ale jak je vidět později na jezdeckých hodinách s Karin, pokud člověk přesně ví „kdy, co a jak“, pokroky jsou vidět téměř okamžitě, i sami koně se diví, jak se jim lépe hýbe.

K dosáhnutí tohoto stavu je však nutný ještě jeden aspekt, bez kterého by to nefungovalo. Tím je rovnováha. A to především vertikální (tzn. kdy je koňský trup umístěn přesně mezi předníma nohama a jeho váha je rovnoměrně rozložena mezi pravou a levou přední nohu, trup poté svírá se zemí na rovné linii úhel 90°) a horizontální (tzn. různá zakřivení těla koně ve směru od hlavy k ocasu). Jelikož každý tvor je přirozeně trochu křivý, tak samozřejmě i koně jsou různě nevybalancovaní, přirozeně ohnutí buď více doprava, nebo doleva.

Výsledkem sil, které působí na koňský pohyb ve směru odzadu dopředu a také do stran, je potom přetěžování jedné či druhé přední nohy. V přírodě to koním samozřejmě nevadí, ale pokud je člověk chce využívat k něčemu tak nepřirozenému, jako je jízda s jezdcem na hřbetě, notabene při kroužení na jízdárně, skákání do výšky i dálky, pro prudké rozjezdy i zastavování, minuty v plné rychlosti či hodiny v rychlosti pomalejší, logicky může časem dojít až k vážnému a často nenávratnému poškození. A jelikož je vše propojeno se vším, nemusí se to projevit na přetěžované noze, ale povázka (neboli fascie), tenká blanka prostupující prakticky celým tělem, přenese problém jinam – na diagonální zadní nohu či do oblasti hřbetu a člověk se pak diví, „co tomu jeho koni pořád je a co s tím dělat“. Pokud se tedy kůň naučí najít si především vertikální rovnováhu, zatěžuje své tělo rovnoměrněji, což zmírňuje rizika zdravotních problémů. Samozřejmě to jde ruku v ruce i s dalšími faktory. Nicméně pokud je kůň vertikálně vybalancován, dobrovolně hledá pozici FDO. A v této pozici dochází také k produkci endorfinů – kůň se na tom tedy takříkajíc „stane závislým“, a když pochopí, jak je to pro něj prospěšné, aktivně začne tuto pozici i sám vyhledávat. Základem je, že jezdec do pozice FDO koně nenutí, rozhodně ne taháním za otěže a pozicováním hlavy koně. Když kůň nalezne svou vertikální rovnováhu, natáhne se dopředu, dolů a ven a jde takříkajíc na udidlo. Pokud jezdec hlavu koně do požadované pozice „našteluje“ otěžemi, nebude schopen poznat, zda jde kůň v rovnováze.

Odpoledních jezdeckých lekcí pod vedením Tessy se účastní teplokrevný valach a plnokrevná klisna. U první jezdkyně se Tessa soustředí na uvolnění sedu a zbavení se několika (zlo)zvyků, které kralují (nejen) českému jezdectví. Koník pěkně šlape, a tak se Tessa může soustředěně věnovat jezdkyni. Na plnokrevné klisně je vidět, že ještě před nedávnem běhala dostihy, ale také je jasně viditelný pokrok, který se svou novou majitelkou udělala, nicméně stále je na čem pracovat. Stejně jako u první jezdkyně jde Tesse hlavně o uvolnění sedu, především odstranění „prošlápnutých“ pat, které blokují volný pohyb celé končetiny. U obou se Tesse v krátkém čase daří přes zlepšení držení těla a potažmo sedu jezdkyň zlepšit i držení těla a pohyb koní.

Pátek

Druhý den kurzu začínají ráno opět všichni účastníci společně. Karin přednáší o syndromu horní linie, tzv. topline syndrome. Ten vzniká především kvůli nevhodnému tréninku a špatně padnoucímu sedlu, ale i v důsledku toho, kam se ubírá moderní chov. Tradiční plemena bývala (a v některých případech naštěstí ještě jsou) stavěna jinak, robustněji a „praktičtěji“. V dnešní době se bohužel potýkáme se zásadním problémem – hypermobilními koňmi. Lidstvo si svou touhou po majestátných a extravagantních chodech a možnostech skákání čím dál tím výš vyrobilo kupodivu i vedlejší účinky. Sportovní koně jsou dnes větší a delší, ale zároveň mají užší končetiny, které tak musí nést větší váhu, čímž dochází k nadměrnému namáhání pojivových tkání. Nejvíce poškozeny pak bývají mezikostní svaly na zadních končetinách, jež nesou celou váhu, ale nemají v nohách dostatečnou oporu. Karin vypráví o koni, kterého bylo nutno uspat, neboť spěnkami klesl v podstatě až na zem, a nemohl se tedy již pohybovat. Všechny šokuje informací, že průměrná „životnost“ sportovního koně v Holandsku je 8 (slovy osm) let! Pokud jí k rehabilitaci či tréninku přivezou koně patnáctiletého, jedná se už v podstatě o „staříka“. Zdůraznění potřebuje tedy jistě myšlenka, že koně je nutno k dobrým chodům vytrénovat. Kůň, jenž má úchvatné chody sám o sobě, bohužel sám o sobě (resp. za přispění aktivit člověka) dlouho nevydrží.

Poté se dostává k tématu fascií neboli povázky. Ta se vyskytuje všude v těle obratlovců, obaluje vnitřní orgány, svaly i kosti a v podstatě drží tělo pohromadě. Zároveň je součástí nervové soustavy, obsahuje nespočet nervových zakončení a sama i vysílá nervové signály, pokud je v těle něco špatně. Přenáší tělní tekutiny a zajišťuje správný pohyb orgánů a svalů po sobě navzájem. Co je důležité pro trénink dnešních koní, je sdělení, že hypermobilní zvířata mají i hypermobilní povázku, čímž dochází ke zhoršené propriorecepční funkci, tzn. kůň „neví, kde co má, a kdy kam dává nohy“. Dle vědeckého výzkumu na hypermobilních lidech se zjistilo, že tito častěji trpí úzkostmi. Pokud se toto paralelně převede na koně, bude to jen náhoda, že hypermobilní koně jsou často lekaví a nervózní?

Karin rozlišuje, na základě svých zkušeností s rehabilitací koní pomocí své 4DD metody, tři typy koní:

  • první vykazují pozitivní reakci, tedy tréninkem se jejich stav zlepší,
  • druzí vykazují reakci negativní a i přes správný trénink u nich dojde ke zhoršení problému,
  • a třetí skupinou jsou koně, na které trénink nemá žádný významný vliv.

Každopádně aby se toto zjistilo a celkově se mohla zhodnotit situace konkrétního koně, je nutno se správným tréninkem začít, a zároveň aplikovat vhodné ošetření, tzv. bodywork. Karin se přes studium chiropraxe, dry-needlingu, akupunktury, akupresury a dalších metod dostala k uvolňování povázky, kterou nyní aplikuje nejčastěji. Jak tvrdí, kosti ani klouby se nazablokují jen tak samy od sebe, ale bývá to nejčastěji způsobeno staženou povázkou. Pokud se tedy odblokují pouze „pevné části“, povázka, která nefunguje správně a není dostatečně elastická, je brzy opět stáhne do původního zablokovaného stavu.

Dalším důležitým bodem, o kterém se tak často nemluví, je fakt, že pro pohyb koně je nutné zvedat hrudní koš mezi lopatkami. Pokud se hrudní koš propadá, tedy „nezabírají“ svaly hrudního pletence, kůň to kompenzuje naklápěním lopatek, čímž si křiví nohy do sbíhavého postoje a tím pádem dále zhoršuje svou stabilitu a ničí si kopyta. Karin všechny tyto souvislosti velmi dobře osvětluje malováním obrázku hrudníku koně a postojem předních nohou koně.

Shrnuto a podtrženo, jak může člověk syndrom horní linie na koni poznat? Zde je pár základních pomocných bodů:

  • viditelné prohlubně na koňském těle, především před a/nebo za kohoutkem
  • nateklé uzliny
  • propadlý hřbet
  • flexe v bedrech
  • viditelné „rýhy“ na krku (tedy „vyrýsované“ svaly)
  • propadání hrudníku
  • bolestivost v týlu, na plecích, v oblastech podbřišníku, v bedrech a v celé oblasti hřbetu

A co tedy s tím? Pravděpodobně nám lidem nezbývá nic jiného než se nadále vzdělávat a věnovat svým koním takovou pozornost, abychom je nepřiváděli do stavu fyzického diskomfortu, případně jej okamžitě rozpoznali a mohli zdárně vyřešit. Sama Karin začala se svým intenzivním studiem těchto témat až poté, co svého vlastního koně nevědomky a v dobré víře v podstatě zničila.

Po obědě pokračuje Tessa v teorii tématem pasování sedel z pohledu jezdce, nicméně díky širokému spektru fotek vede své posluchače především k trénování oka. Ve výběru vhodného sedla hraje roli nespočet parametrů. Pro koně mezi ty základní patří dostatečná šířka komory a páteřního kanálu, rozložení váhy v oblasti přiměřeně za kohoutkem a nepřesahujíc místo prvního bederního obratle a umožnění koni bez omezení zvednout kohoutek i žebra a zploštit hřbet. Tím je míněn FDO postoj, o kterém hovoří Karin a kterého se snaží účastníci dosáhnout při jejích jezdeckých lekcích. Jezdec zase od sedla potřebuje dostatečnou plochu posedlí i bočnic, aby se „všude dobře vešel, nikde nepřečuhoval a ani se neztrácel“, a zároveň měl možnost pohodlně se vycentrovat do středu sedla, aby nedocházelo k nevhodnému překlápění jeho váhy vpřed či vzad.

Pro oba, koně i jezdce, je tedy při zkoušení sedla zásadní posoudit jeho vhodnost:

  • v normálním postoji koně (s podbřišníkem i bez)
  • v přirozeném pohybu
  • v postoji se zvednutým hřbetem (s podbřišníkem i bez)
  • v pohybu se zvednutým hřbetem
  • s jezdcem ve stoje i v pohybu (bez i se zapojeným hřbetem)

V Čechách to pravděpodobně ještě nikdo nedělá, ale někteří zahraniční „pasovači“ (tzn. saddle fitteři) uplatňují i přesné metody měření prostoru pod sedlem speciálními přístroji a to jak při normálním postoji koně, tak v pozici se zapojeným hřbetem.

Tessa přidává ještě jeden hezký tip, jak koukat na spodní stranu sedla a získat z ní cennou informaci – doporučuje představit si, že sedlo umístíme na velkou hroudu dobře tvarovatelné hlíny. Jaký tvar tam vytlačí? Bude to úzké / široké / rovné / prohnuté či jiné?

Diskuze se samozřejmě stáčí i na ožehavé téma dnešní doby – bezkostrová sedla. Tessa zastává názor, že tzv. bezkostra je jistě lepší řešení než nepadnoucí kostra, ale (pro dlouhodobé a intenzivní ježdění) je padnoucí kostrové sedlo nejlepší variantou.

Mezitím Karin věnuje v hale svou pozornost dalším jezdcům a jejich koním a pomáhá jim najít vertikální i horizontální rovnováhu, FDO pozici a dosáhnout vzájemného splynutí dvou bytostí do jednoho harmonického celku.

Později odpoledne následuje i kratší praktická část zaměřená na témata dnešního dne. Všichni účastníci se sejdou u dvou vybraných koní v hale a snaží se je dle svých starých i nově nabytých poznatků popsat a ohodnotit. Jak koně vypadají po fyzické stránce? Vykazují některé známky syndromu horní linie? Pohybují se pravidelně a bez bolesti? Karin poté oba koně obchází, prohmatává a podrobně popisuje, jak na tom který z nich je, z čeho plyne jeho případný problém a jak by jej šlo řešit. Tématem k povídání se stává přirozená křivost koně, důležitost dýchání a neomezující funkce bránice pro správný pohyb a okysličování vnitřních orgánů, přirozený pohyb pánve koně do různých směrů i nerovnoměrný vývoj svalů v různých částech těla v závislosti na práci, kterou kůň vykonává.

Westernové FDO

Hledání vertikální rovnováhy pod Karininou taktovkou

Sobota

Poslední den kurzu probíhají již pouze jezdecké lekce a to za doprovodu obou lektorek najednou. Každému jezdci je tedy nejdříve Tessou srovnán sed a poté s Karin pracuje na srovnání a vybalancování koně. Jak již bylo avizováno, kurzu se účastnila různorodá směs jak jezdců, tak koní, diváci tedy oceňují širší spektrum možností uplatnění 4DD metody.

Valach appaloosy se svým jezdcem pracuje na udržení vertikální rovnováhy a odbourání zarytého (zlo)zvyku s prošlápnutím pat. Obě lektorky chválí jak pokroky jezdce, tak koně. Je zajímavé pozorovat, jak člověk, který s jezdectvím začal v podstatě teprve cca před rokem, daleko snáze aplikuje rady obou trenérek. Výhodu má totiž v tom, že v něm ještě nestihly pevně zakořenit některé nevhodné návyky, které ostatní účastnice, dlouholeté jezdkyně, musejí složitě odstraňovat.

S mladou klisnou shagya araba se majitelka rozhodla poslední den dělat pouze na ruce a zjistit, jak ji dovést do vertikální rovnováhy a FDO pozice ze země. Ze začátku to vypadá, že sama naběhá dvakrát tolik kilometrů co její kůň, ale poté zasáhne Karin a předvede, jak by to mělo vypadat a jak chytrou klisnu na lonži přechytračit, aby to byla z pracující dvojice především ona, kdo se musí pohybovat. Na čtverci se tak dvojice společně učí, že při padání na vnitřní nohu je třeba koně před rohem vytlačit ven a poté vrátit dovnitř, při padání na vnější nohu naopak koně pozvat dovnitř tahem za lonž směrem dopředu a do strany (při tahání pouze do strany kůň totiž ohne jen krk, což ale není cílem). Základním kamenem této práce je dostatek energie pro pohyb koně. Jakmile se kůň „vleče“, do požadované FDO pozice se z biomechanických důvodů prostě nedostane. I proto je samozřejmě vždy lepší pracovat s koněm krátce a intenzivně, než jej „mordovat do úmoru“.

Plnokrevná klisna se svou jezdkyní pilují vertikální rovnováhu a zároveň se již snaží aplikovat základ laterální flexe neboli laterální ohnutí. To musí vycházet ze středu těla koně, ne z krku, jelikož jakmile se ohne střed, přirozeně jej následuje jak krk, tak záď. Karin tuto mechaniku ukazuje a osvětluje na ohýbání tušírky, kterou má v ruce. Dvojice pracuje i na správném provedení poloviční zádrže, pro niž jezdci může pomoci představa, že mu z bederní páteře visí dlouhý krokodýlí ocas a on jej potřebuje složit pod sebe. Zádrž totiž, stejně jako veškeré další cviky a drezúrní prvky, nevychází z práce otěží, nýbrž primárně z pomůcek jezdcova sedu. Nelze nezmínit informaci, že dle studie provedené v Holandsku jezdci na úrovni GP drží průměrně v každé chvíli v každé ruce 20 kg! Jak dlouho to může člověk udržet (a kůň vydržet)???

Poslední jezdkyně se dnes se svým drezurním koněm věnuje převážně zlepšení cvalu. Tessa jí místy poopravuje sed, připomíná „špíček“ a „želví krunýř“. Karin jí pomáhá dostat valacha do vertikální rovnováhy a udržovat vhodný rytmus. Jak Karin vtipně poznamenává, pokud by dostala 1 euro pokaždé, když řekne povel „Loose your inside rein“ neboli „Povol vnitřní otěž“, již by dávno byla milionářkou. Poznámka jednoho z účastníků pak zní: „Prostě když si nejsi jistý, povol vnitřní otěž!“ Vybalancovaný kůň se má pohybovat (nejen na kruhu) s hlavou v rovině vnější přední nohy. Zní to sice možná trochu nelogicky, zvláště když má člověk zafixováno, že přece „na kruhu je kůň ohnutý přesně podle pomyslné kružnice, kterou opisuje“, ale pro koně, který se teprve učí hledat si vertikální rovnováhu, je to docela logické a biomechanicky nejjednodušší řešení. Jedná se totiž o naprosto základní fyziku, a to několik sil a jejich směrů, které kůň svým pohybem vytváří. Pokud by po koni totiž člověk chtěl laterální ohnutí bez toho, že je kůň vybalancován, dosáhl by především o to výraznější kompenzace jeho přirozené křivosti, tedy ještě markantnější padání dovnitř či ven z kruhu. A požadavkem jezdce je hlavně stejnoměrný kontakt na obou otěžích.

Závěrem dopisu ještě trochu popisu.“ Na všech koních je, jako při každé dosavadní lekci, opět vidět patrné zlepšení jejich pohybu. I přes únavu, některá bolestivá místa na těle a náročnost nových cvičení jdou všichni koně ochotně dopředu, vypadají uvolněně a spokojeně. A to je přeci to, o co všem jde především, ne?

Kurz se pomalu chýlí ke konci, účastníci si nechávají od Karin podepisovat její čerstvou knihu s názvem Compassionate Training for Todays´s Sport Horse (do které mimochodem napsal úvodní slovo sám Manolo Mendez), vyměňují si kontakty, loučí se a postupně odjíždějí. Lektorky jsou odvezeny na letiště, aby se mohly vrátit do Holandska, organizátorky dobalují vše potřebné a zamykají společenskou místnost. Jeden zdařilý kurz se spoustou užitečných informací a báječných lidí i koní je u konce a další se snad opět brzy povede uskutečnit.

Názory účastníků

Po kurzu jsme rozeslali mezi účastníky anonymní anketu, v níž jsme je požádali o zhodnocení kurzu a odpovědi na několik všetečných otázek. Níže můžete nalézt odpovědi některých z nich.

Otázka: Které tři věci mi přišly na kurzu jako zásadní sdělení a nejvíce mě obohatily?

Velmi mne, jako trenéra, zaujala lekce Feldenkreis, kdy pocity ze židle přenesené do sedla měly významný vliv na pohyb koně. Obohatilo mě vysvětlení křivosti koně a způsoby jeho narovnání – cik-cak cviky byly zajímavé a velmi efektivní.“

Správný sed – neprohýbat bedra, core stabilita. Biomechanika pohybu – narovnání koně v oblasti hrudníku. Hodnocení sedel – nejhlubší bod, malá sedla, těžiště sedla.

Fascie a její vliv na mobilitu, vybalancovaný sed (i nácvik), vyšetření koně pohledem a hodnocení stavu horní linie.“

Otázka: Jak bych v cca 10 větách popsal/a své zážitky z kurzu?

Z kurzu jsem odjížděla obohacená o spoustu nových informací. Z lekcí s Karin jsem si odnesla odpovědi na otázky, kvůli kterým jsem šla studovat na veterinární univerzitu. Na škole jsem získala podrobné informace o anatomii koně, ale až Karin mi předala komplexní obraz biomechaniky koně. Lekce s Tessou mi zase daly odpovědi na otázky ohledně mého sedu, které jsem si už kladla delší dobu. Přetěžovala jsem si bedra nadbytečným prohýbáním páteře, ale teď už vím, jak na správný sed se stabilitou v bedrech a otevřeností v kyčlích. Jsem moc ráda, že se pořadatelům podařilo uspořádat takovýto kurz u nás a těším se na další akce! :)

Za mě skvělý kurz na profesionální úrovni, v ČR dle mého soudu nemá obdoby kromě Alison Robbins, která učí vzdělání koní velmi podobným korektním způsobem. Taková osvěta ohledně koňské biomechaniky by měla být pro každého jezdce povinností.“

Kurz se mi moc líbil a doufám, že se lektorky brzy do Čech vrátí. Celkově byl kurz plný informací, byl srozumitelný, překlad byl super, lektorky byly velice ochotné a otevřené ke komunikaci a sdílení informací. Líbily se mi moc cviky ve dvojicích, takže i diváci měli možnost si vyzkoušet, jak má vypadat správný sed. Děkuji moc za kurzy takového typu a budu ráda, když se v dalších kurzech dostaneme ještě více do hloubky.

 

Pár dní po klinice jsme požádali též lektorky, aby se k celé akci, její atmosféře a vůbec k jejich výletu do českých luhů a hájů vyjádřily ze své perspektivy. Níže můžete najít překlad jejich odpovědi:

Feedback dr. Karin Leibbrandt:

V termínu 7.-9. března jsme byly s Tessou pozvány, abychom vedly kliniku v České republice, kterou organizovala Hana Drahošová pod hlavičkou KoněČesky.cz.

Odcestovaly jsme tedy do krásné lokality nedaleko Prahy, abychom se setkaly se skupinou úžasných lidí. Účastníci se opravdu zajímali o blahobyt svých koní a byli dychtiví získat co možná nejvíce informací během následujících tří dnů.

S Tessou jsme přednášely a dávaly lekce týkající se zdravého, tedy správného držení těla jak u jezdců, tak u koní, ale také jsme hovořily o důsledcích, které s sebou přináší nesprávný trénink koně – tedy trénink se zkráceným krkem.

Přestože jsme nepočítaly s tím, že bychom zabrousily hluboko do veterinárních diagnóz a problémů spojených s povázkou, účastníci kurzu byli tak dychtiví po odpovědích, že jsme nemohly jinak než na všechny dotazy odpovědět. Zjistily jsme, že Češi jsou otevření novým názorům, jsou kreativní a nebojí se myslet sami za sebe. To je hlavní důvod, proč jsem si tuto kliniku tak moc užila!

Všichni jezdci učinili během těchto 3 dní obrovské pokroky ve zlepšování držení těla a získání rovnováhy, a to jak u sebe, tak u svých koní. Všechny dvojice jsme si zamilovaly a upřímně doufáme, že se brzy vrátíme a budeme moci učit a třeba časem i vytvořit trenérskou skupinu v České republice.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: