400 km Táni Terberové na Princ Cup v Dubaji

23. 03. 2018 14:00

Obrázky: 1

Autor: Michaela Burdová Foto: archiv Táni Terberové Rubrika: Vytrvalost Počet přečtení: 1890 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Čtyři dny březnového Dubai Crown Prince Festivalu zahrnovaly čtyři soutěže a Táňa Terberová, která je v čele žebříčku českých juniorů ve vytrvalosti, startovala v každé z nich na koních stáje Jumeirah. V článku se dozvíte nejen jak se jí dařilo (i nedařilo), ale také prozradila něco víc o koních, na kterých v Dubaji poslední dobou jezdila.

Festival zahájil 12. března národní soutěží CEN 100 km Ladies. Rychlosti, jak to u "ladies" bývá, závratné (min. váha v Ladies téměř dostihová - 50 kg). Na prvních třech místech se tentokrát neobjevila vlajka UAE (ač koně patří stáji F3 v UAE) - zvítězila irská jezdkyně Amy Louise MCauley na 11letém valachovi z Argentiny HUTRU XR (30,52 km/h), před Argentinkou Cecila Garcia - UNIVERSE DE BONANCE (30,51 km/h), o další setinku pomalejší byla Španělka Mailen Calvo Ibanez - SAMEEM. 

Terberová startovala na AMAKHAYA SAHARA (australský chov), ale po 80 km byla vyloučena (nečistota chodů). 

VÝSLEDKY: Startovalo 200 dvojic, dokončilo 83. 66 koní - chody, 18 - ME, 27 - RET, 6 koní - FTC (bohužel u dvou, možná třech koní s FTC se možná ještě dozvíme víc).

Další a početně silně obsazenou soutěží byla CEN 100 km Private Stables - startovalo 363 dvojic, dokončilo 150. Ani tentokrát se naší jezdkyni nepodařilo dokončit soutěž s poněkud svérázným ryzákem ATTICUS - po druhém kole po dohodě s trenérem odstoupila. Na prvních pěti místech dojeli jezdci UAE. Rychlosti jen lehce pod 30 km/h. Po obvyklé záplavě koní francouzského chovu v top ten jsou stále více vidět koně uruguayští (1., 2. a 7. místo), dva koně francouzského chovu, dva australského chovu a pak na 3. místě kůň z Namibie, na 4. z Belgie a na 6. z Argentiny.

Namibie v JZ Africe je v současné době nádhernou turistickou destinací. Namibie nemá národní federaci pod FEI, ale vytrvalostní asociaci (Namibia Endurance Ride Association), chov arabských koní a tu a tam se koně z Namibie prosazují v nejtěžších soutěžích - zvláště v poušti, která je jim vlastní. 

CEN 120 km Yamamah Cup - třetí den festivalu patřil prestižnímu závodu klisen a Terberová si předchozí dva neúspěchy vynahradila skvělým 27. místem (22,64 km/h, rychlost kola 26,78 km/h). Tentokrát sedlala klisnu VALARIE TE, australského chovu vytrvalostních koní manželů Toftových - v prosinci s touto klisnou dojela na 44. místě v Gamilati Cup. Valarie TE je po stejném otci jako světová šampionka Yamamah, jejíž jméno nese tato prestižní soutěž. V letošním ročníku startovalo 210 klisen, dokončilo 77. 

Nejrychlejší klisnou se stala JUBANE TIGER LILY s jezdcem Abdulla Ghanim Al Marri (Fazza 3 Stables) - (26,69 km/h, rychlost posl. kola 37,87 km/h). Klisna je australského chovu - zde je odkaz na její video ještě z Austrálie. Také druhé místo se zanedbatelným odstupem patří australskému chovu - klisně SAMSARA TE - a opět se prosadil otec Chip Chase Sadaqa (otec Yamamah). Celkem se prosadily v top ten čtyři klisny z Austrálie. Zajímavou klisnou je také anglo-arabka E DA FUICA - 4. z MS mladých koní v Negrepelisse, která zatím z 8 hvězdových závodů 7 dokončila v první desítce, jen jednou byla 18.

Vrcholem festivalu byl 17. března CEI2* 120 km Dubai Crown Prince Cup, startovní pole - 413 dvojic. O to cennější je umístění Táni Terberové na 30. místě, tentokrát na 9letém anglo-arabovi VOLNY DU LEFF (23,24 km/h, rychlost posl. kola 28,63 km/h), který potvrdil své kvality už na MS mladých koní v Negrepelisse, kde skončil šestý.

Lucie Škábová s  8letou klisnou shagya arab NUTELLA dokončila na 159. místě. Nutella je z chovu Petra Hájka z Pohorské Vsi. 

Soutěž nedokončilo 250 koní, uspělo 163. Prvních 13 jezdců výsledkové listiny je z UAE. Průměrnou rychlostí 27,64 km/h zvítězil Saeed Hamoud Saeed Al Khayari na DAHI, osmiletém arabském plnokrevníkovi z Tunisu. O setinky dál na druhém místě Ahmed Ali Saif Al Nassiri - VISTA DU BARTHAS (Djinn Lotois), na třetím a stále s rychlostí nad 27 km/h 11letý podílový arab z Jihoafrické republiky INSHALLA SLAGGER a čtvrtým koněm ve vítězném lotu byl 8letý ALTARIQ odchovaný v Itálii.

Favoritem dostihu byl také po svém lednovém vítězství v CEI3* 160 NOPOLI DEL MA, držel se v čele, ale v posledním kole upadl. Na internetu je již jeho fotografie s trenérem a tak snad je nějaká naděje, že tenhle poctivec a dříč bude v pořádku. 

Co se týče slovenského týmu, na 73. místě dojela Lucia Supeková - SANGA THE MESSIAH, na 75. místě Michaela Supeková  - BURAK PARIS M O, na 157. místě úspěšně dokončila Prince Cup také Lucia Starovecká - na klisně shagya arab MERSUCH III-4 MARY LOU (maj. Mgr. Vladimír Pažitný).

Výsledky na: http://www.tawqeet.ae/

Většina jezdců sedlala v UAE koně z tamních stájí. Je to trochu jiná vytrvalost, která vyžaduje jezdce schopné si koně rychle přečíst a v souladu s informacemi od trenéra koně co nejlépe a ve zdraví provést závodem. Abychom do toho trochu více nahlédli, požádala jsem Táňu, zda by mohla porovnat koně, které v poslední době v Dubaji jezdila. Už jich má pěknou řádku.

"Každý kůň je jedinečný, vyžaduje individuální přístup a nabízí jiné možnosti. Nakonec jsem se rozhodla pohlédnout na ně hlavně z hlediska jezdeckého, které je pro mě na popis asi nejjednodušší.

Pokud bych měla „vytáhnout“ ty koně, na nichž jsem takřka ani nemusela být a oni by ten závod odběhli sami, jednoznačně bych jmenovala Bordolina, Safiru, Phelpse (k němu detailněji níže) a Saharu. Tahle čtveřice dovolí jezdci opravdu málem prospat celý závod a probudit se v cíli bez sebemenšího pocitu vyčerpání. Stačí nastavit rychlost, oni si ji udrží. Vy se jen houpete v sedle a užíváte si.

Opačným extrémem pak byl například Asmar. Silný, rvoucí se, vytahující si otěže, uskakující před chladiči (což mimochodem vyčerpává víc, než se může zdát). Snad polovinu 90km závodu jsem tehdy jela bez třmenů v pochybném „těsně-před-spadnutím“ sedu a nekontrolovatelně kličkující mezi chladiči, kteří se mi marně snažili podávat flašky. A tohle šaškování neskončilo po prvním kole, jak jsem čekala (a doufala), ale trvalo až do konce, tudíž já byla ochuzená o většinu svých sil a Asmar o chlazení.

S Asmarem bylo uskakování před chladiči asi nejvýraznější, každopádně byli i další, jako např. Sharif nebo Valarie, kteří se báli převážně na začátku či sem tam vykročili kvůli wranglerům z pravidelnosti i v pozdějších fázích závodu, ale venkoncem mě tahle jejich vlastnost nevyčerpala tak šíleným způsobem.

Do skupiny „tahounů“ bych vedle Asmara zařadila určitě Einsteina, Atticuse a Volnyho. Shoda náhod, nebo je jejich zrzavost osudem? Tihle mi dali nejvíce zabrat v ohledu rvaní se většinou od začátku až do cíle. Nejnáročnější z nich byl (pominu-li Asmara) určitě Einstein, který mě s ohromnou radostí vyhazoval z rovnováhy prudkým trháním hlavou dolů, čímž mě donutil jít tělem s ním, vypadnout ze sedu či stoje a k tomu mi vytrhl otěže, čehož okamžitě využil a letěl jako střela nekontrolovatelně vpřed. Jemnější ke mně byl Atticus, jehož jsem znala z vyprávění a fotek jako jednoho z nejbláznivějších a nejsilnějších koní. Silný byl, bláznivý taky, ale poskytl mi alespoň tu výhodu, že vypadla-li jsem ze třmenů či ztratila otěže (k čemuž docházelo především kvůli tomu, že vztekle házel hlavou nebo poskakoval a v důsledku toho sám zakopnul), nevyužil příležitosti a dal mi několik sekund na navrácení se do výhodné pozice. Jeho velikým mínusem na druhou stranu byl ale extrémně nepohodlný cval, v němž se nedalo sedět a stát jen s vypětím všech sil, což obíralo o síly mě i jeho, neboť jsem mu neskutečně kodrcala v zádech, ať jsem dělala, co jsem dělala. 

Volny je pak kůň s vlastní hlavou. Chvílemi si nasadil tempo a spokojený, jemně opřený do udidla se houpavým cvalem nesl pouští. Pak ho ale napadlo, že někam poběží… a běžel. Cítila jsem jen náhlý nápor v otěžích a rychle se ztrácející kontrolu, již obnovit bylo leckdy nad mé síly. Přiznávám, že alespoň první kolo bych určitě bez podpory dalších stájových jezdců, kteří vytvořili Volnymu pocit stáda, jež neměl důvod opouštět, zvládla jen velice velice těžko. Když jsme ale překonali nejhorší fáze, šlapal tenhle ryzák v ideálním tempu, sám, nezrychloval, nezpomaloval. Po 40 km trápení a marných bojů z mé strany byla zbylá tři kola oddychem, kdy bych si na trasu mohla vzít kafíčko, zahodit otěže a užívat si klidný průjezd pouští.

Slabým odvarem těchto tří byl Djinn, který zas své neshody se mnou řešil hopsáním do výšky, čímž bohužel zablokoval záda mně a pravděpodobně i sobě. Věřila jsem, že po 75 km by další dvě kola byla klidná a pohodová, jenže jsme do nich už nenastoupili.

Častým nešvarem zdejších koní je veleznámé zakopávání. Nesčetně koní končí v závodech pádem. Není snad kůň, který by se mnou na trati nezakopl. Je to pochopitelné. Poušť je nevyzpytatelná, povrch se mění, chvíli cváláte v písku jak z přesýpacích hodin málem po karpy hlubokém a najednou dusáte po skále tvrdé jako beton. Jsou ale koně, kteří za sebou nechávají nohy minutu co minutu a vám zbývá akorát doufat, že nepoletíte dolů. To štěstí jsem bohužel neměla s Faytiisem, kdy jsme zhruba na 23. km prvního kola spadli. Díky bohu se ale ani jeden z nás výrazně nezranil a 100km závod jsme dokončili. Faytiis byl sedmiletý kůň, nepozorný, roztěkaný. Připomínal klasické dítě a s tím asi souviselo právě i zakopávání. Tehdy výrazně pomohlo, když jsem ho přitáhla na kratší otěž a přes martingal mu táhla hlavu výš. Stejný postup pomohl i u Sahary, který byl taky proslulý svým zapomínáním nohou v písku. 

Opakem je ale například už zmíněná Valarie, s níž jsem v prosinci 2017 dokončila 120. a všimla si, že má tendenci zakopávat. V únoru 2018 s ní trenérův synovec Rashid, výborný stájový jezdec, nedokončil 120 v Abu Dhabi, neboť Valarie neustále zakopávala, ve druhém kole upadla a rozsekla si nohu. V naší březnové 120 mi první dvě kola sem tam zakopla, když jsem ale pak měla možnost jí povolit otěž, paradoxně se velice zlepšila a zakopávání ustalo. Jak znám Rashida, vodí své koně dost zkrátka, a tak věřím, že její „nestabilita“ může být způsobena právě tím. Poslední kolo běžela ve vysoké rychlosti (v níž se u ní dle Rashida zakopávání ještě zhoršuje) na zcela volné otěži a nezakopla ani jednou.

Jediným „líným“ koněm, jehož jsem zatím zde v závodě jela, byl Cidab. Ve druhém kole 120 mi výrazně zpomaloval a nechal se tlačit, třetím kolem jsem ho málem přenesla na zádech. Tehdy šlo o můj první závod na půjčeném koni a bála jsem se, že mu není dobře. V následujících závodech se ale projevoval úplně stejně. V trénincích vykazoval dobré výsledky, na trati ale neměl to srdce, a ani to odhodlání, aby se (jako např. Valarie) nechal vést, když sám běžet nechce.

Slíbila jsem ještě navrátit se k Phelpsovi. Kůň nevyžadující absolutně nic. Udala jsem tempo, on běžel. Přesto jedna z nejhorších variant koňské osobnosti. Je to ten pracant, co mlčí a běží, i kdyby měl padnout. Dusá si rovnoměrným cvalem a nedá jezdci jediný náznak, jediné vodítko k uzpůsobení strategie. Potom dorazí do cíle, tváří se, že je všechno v pořádku a až když veterinář přiloží stetoskop a zaposlouchá se, vyleze na povrch, že koni není vůbec dobře. Opravdu jeden z nejnáročnějších koní, neboť v jeho sedle jsem bojovala nikoli fyzicky, ale psychicky. Pocit říkal „všechno ok“, intuice jako by byla slepá… neměla jsem v ruce vůbec nic. Otázkou je, jak by závod v jeho sedle vypadal, kdybych ho znala. Věřím ale, že Phelps je jeden z těch koní, co je nečitelný i pro toho, kdo ho zná jako své boty.

Každopádně… ať byli jací byli, všichni mi přinesli hromadu zkušeností, za něž jsem vděčná, a přestože jsem se v sedlech několika z nich opravdu nemálo trápila a přála si cokoli, jen ne pokračovat, na všechny ve výsledku velice ráda vzpomínám a jsem ráda, že jsem měla tu čest. Naučili mě mnoho. Nejen z ohledu jezdectví, ale i obyčejného bytí. Všichni jsou jedinečnými osobnostmi a stali se součástí každého nového kilometru, na který se v budoucnu ještě vydám."

 

Pozn. Z výše uvedeného, co psala Táňa, je zřejmé, že být nájemním jezdcem není nic snadného a je to stejné jako v dostizích. Zřejmě i vytrvalost bude mít své "Piggoty", o které budou mít chovatelé a majitelé vytrvalostních koní zájem.  Vyžaduje to velkou odpovědnost, cit, schopnost přizpůsobit se naprosto rozdílným koním. Je tu ale také jedna věc týkající se pouštních dostihů - jezdec je odkázaný na tým a netuší, zda si náhodou nesedl na "Černého Petra" - koně nadopovaného. Proto také záleží na tom, pod jakou stájí jezdec závodí a jak důvěřuje tamnímu týmu.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: