14. ročník československého PONY EXPRESU

21. 08. 1998 00:00

Autor: Helena Görnerová Foto: Helena Görnerová, Martin Blažek Rubrika: Různé Počet přečtení: 3444 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

18. srpna r. 98 byl v Hamburku odstartován 14. ročník jízdy Pony Expressu. Pro české jezdce byl letošní ročník naprosto vyjímečný, a to hned z několika důvodů. Zúčastnili jsme se proto předávky ve Stříbrné Lhotě u Mníšku pod Brdy a našim průvodcem byl jeden z jezdců, Martin Blažek.

Odpoledne začalo tradičně. Teplota "nic moc" a vytrvalý brdský déšť. Ačkoliv přijíždím s hodinovým zpožděním, zdá se, že program pro diváky k ukrácení dlouhé chvíle ještě nezačal. Na podiu vyhrává kapela a návštěvníci postávají pod několika stříškami. Pivo a kafe tečou proudem a pečená kuřata téměř létají do úst. Ti náročnější si mohou prohlédnout zboží od Lucky Horse, nože p. Pospíšila (mimochodem kapacity tohoto oboru u nás), ještě je možnost zakoupit a k odvozu odevzdat pohlednice. Je půl páté odpoledne a účast je ještě poměrně nízká - cca 150 lidí. (Za pár hodin v dešti mám pochopit proč.)

Pomalu promrzám ke konečkům prstů. Jezdci Pony Expressu, očekávající své kolegy, jsou chráněni dlouhými plášti. Později se dovídám, že své oděvy si nechávají šít na míru a tiše závidím.

Celou akcí nás s mikrofonem provází Jindra Bílek, člověk, který je jedním ze zakladatelů Pony Expressu u nás, zakladatel WI-CS (nyni WI-CZ), vícepresident centrály WI pro střední a východní Evropu, sherrif a zakladatel corralu Wells Fargo, předák jižní větve ... tedy člověk z nejpovolanějších. Jeho výklad jen podtrhuje jedinečnost tohoto ročníku, kdy prvně v historii PE jede do Rakouska (start 1. ročníku byl 13. září 1985 a trasa vedla ze Stříbrné Lhoty u Mníšku pod Brdy do Suchdola nad Odrou) a prvně v historii PE dostal licenci na přepravu peněz.

Mezitím, co posloucháme o historii Čsl. Pony Expressu, ukazuje nám příroda, co opravdu dokáže. Déšť je čím dál silnější, jako by chtěl ta potulná lidská štěňata varovat.. K mému údivu diváků na place přibývá.

Kolem páté hodiny ožívá iluze divokého západu postavami v dlouhých pláštích v sedlech. Předvádět se budou ukázky westernových jezdeckých disciplín: Barrel Race (rychlostní disciplína, která se jezdí v trojúhelníkovém tvaru a kůň s jezdcem se otáčí kolem barelů. Jen pro zajímavost - tuto disciplínu jezdí dnes v Americe o těžké prachy poloprofesionálně i děvčata.) a Pole Bending (také rychlostní disciplína - slalom mezi šesti tyčemi, které jsou zde operativně nahrazeny třemi sudy).

Překvapení připravili jezdci Pole Bendingu, když v závěsu klusají s hříbětem Appaloosy. Toto plemeno bylo kolem r. 1880 americkou vládou označeno za "nebezpečný materiál" a odsouzeno k úplnému vyhubení. Naštěstí pro nás bylo ze 60 zbylých klisen opět vzkříseno. Během produkce se kromě těchto zajímavostí dozvíme i podrobný popis součástí oblečení westernového jezdce.

Na deštěm zmáčené trávě a v kalužích vody musí jezdci být nanejvýš opatrní, a tak jejich jízda je velmi pomalá a ke koním maximálně šetrná. Bohužel ne již k divákům. Poslední úsek trasy jezdci zrychlují, takže lidé, kteří stojí blízko neoznačeného vjezdu a výjezdu, musí uskakovat klouzajícím metrákům živé váhy z cesty. Naprostou hloupostí tak western získává ten den mezi lidmi první mínus ...

V šest hodin napětí vrcholí. Počet diváků stoupl na dobrých 300 a stále prší. Dohady o čase příjezdu jezdců nabírají tempa. Již teď je jasné, že svým kolegům vytvoří pořádný náskok.

Westernoví jezdci vodí své koně v kruhu po louce a vozí malé děti. Upoutala mě mezi nimi jedna cowgirl, která koně zcela evidentně neovládá, ale jezdí jak o život. (Jak jsem se později dozvěděla, šlo o návštěvnici, která neměla na place co dělat a pouze se přijela se svým koněm "předvést"...)

Zmíněná dvojice se mi ztrácí někde za zády. Náhle po své levici periferním zrakem zahlédnu prudký pohyb (musím upřesnit, že stojím regulérně mimo předváděcí plochu). Z velké tmavé skvrny se stává zmíněná jezdkyně. Proráží si cestu mezi diváky a marně se snaží koně zvládnout. Uhybám a kůň se o mě jen zlehka otře bokem. Bohužel za ním na zemi zůstávají ležet tři velmi malé děti, které takové reflexy nemají... Když se Mylady konečně podaří koně zastavit a přiběhne k nám, vysloužím si pohrdavý pohled, když ji nutím vzít nejmenší holčinu (mimochodem s pořádnou boulí na čele) na vyšetření do nemocnice. Do očí se mi derou slzy vzteku, naštěstí přichází jeden z regulérních jezdců a dívčinu do nemocnice odváží.

Na tomto místě bych ráda udělila pořadatelům velmi důraznou důtku. Nestálo by za úvahu pro příště počítat s náhodou (a leckdy i lidskou tupostí) a ušetřit všem starosti ohražením plochy, vybrané pro předvádění westernových umů ?! Tady už nic nepomáhají ujištění moderátora, že tato jezdkyně nemá s Pony Expressem žádnou souvislost. Podle reakcí lidí kolem mě je vidět, že druhé významné mínus si western vysloužil sám... a opět naprosto zbytečně.

Po zklidnění situace ohrazují pořadatelé prostor před pódiem, ve kterém očekávají příjezd jezdců PE. Pod pódiem mezitím vypráví Martin Blažek o loňském ročníku, kdy se hned po dojezdu úseku ženil. Tenkrát se celý PE zpozdil o dvě hodiny a s ním i Martinova svatba (tou dobou již na ně čekalo cca 500 lidí a obřad byl místo ve 20.00 ve 22.10... Martinovi dnes bude parťáka na cestě dělat Lucka a jejich úsek vede z Nalžovic do Cunkova.

Půl osmé. Louka je zcela zaplněna, počet diváků odhaduji na 400, možná 450. Příroda se konečně smilovala a přestalo pršet. Zato se zatáhlo, takže je mi jasné, že záběry slavnostního dojezdu nebudou.. Přítomní pánové jednou salvou testují připravenost svých koltů na důstojné tradiční uvítání jezdců.

Náhle se odevšad ozývají radostné výkřiky. Atmosféra je úžasná, salvy výstřelů vítají Luďka Buriana (předáka východní větve a Sherrifa Pony Expressu) a Jelenu s mochilou plnou pošty. Je přesně 20.07 hodin a náskok proti původním předpokladům je celá hodina a půl ! Jezdci se otáčejí, zní hymna PE, klobouky přitisknuté k srdci a radost v očích. Chápu nadšení a oddanost těchto lidí. Cvoků, kteří svůj život a jeho osobitý styl berou tak vážně, jako jiní své pohodlí.

Dozvídáme se o potížích na trase i o radosti při dojezdu. Mochila s poštou je přenesena na poštovní úřad, kde proběhne její třídění a razítkování.

V těchto nádherných chvílích se bohužel musíme s lidmi i atmosférou rozloučit. Čeká nás náročná cesta domů a naše přátele - Martina a Lucku bleskový přesun do Nalžovic. Další vyprávění tedy nechávám na něm. Dozvíte se nejen o tom, jak to při jízdě samotné vypadá, pocity jezdců, ale i o všeobecných principech lidského konání a o nespolehlivosti některých z nás. Díky za pomoc, Martine.

Martin Blažek:

Při našem odjezdu ze Lhoty nastal trošku zmatek, protože v tom autě, které s námi nejelo, se nacházely všechny naše spacáky a jídlo. Holky měly asi tak dvě hodiny, aby to přendaly, ale pochopitelně se to přendavalo až při odjezdu. Tím se mi zmocnila trochu nervozita, protože čas byl celkem tip ťop spočítaný, abychom se do Nalžovic dostali včas a stihli v pohodě nasedlat a připravit se. No, a tak po zbytek cesty se mnou v autě nemluvil ani jeden z osazenstva. Alespoň jsem měl klid na řízení.

Na předávku jsme dorazili včas, podle plánu nám zbývalo asi půl hodiny na přípravu. Pak dorazil odvoz jezdcům na trase před námi. Celkem nás nemile překvapili, protože nám oznámili, že v době, kdy nám již měli předávat, se nacházejí zhruba deset kilometrů od nás. Takže klídek, máme tak hodinu, možná i víc, podle tempa, které zvolili. Jedno auto pokračovalo v cestě na další předávku s jedním koníkem kousek za Tábor. Koníci se pásli na louce pod předávkou a má bolavá záda spočinula na měkké trávě, klobouk přes oči a na chvilku se mi podařilo si dáchnout. Sice foukal studený vítr, ale dalo se to vydržet. Vzbudilo mi auto, které u nás zastavilo. Objevil se náš předák s tím, že už musí každou chvíli dorazit. Předákovi to taky nezávidím. Má před sebou celou noc a celý den v autě, protože musí jet po celé trase, od předávky k předávce, a kontrolovat jestli všechno klape a pomoci jezdcům v případě, že by se vyskytl nějaký problém...

No tak asi za patnáct minut už bylo slyšet klapání kopyt. Dorazili s hodinovým zpožděním, čímž jsme přišli o náskok, který byl vytvořen na Západní větvi. No nevadí, teď se jenom pozdravit, vzít mochilu s poštou a honem pospíchat na Cunkov. Dnešní noc nestojí za nic. Je zrovna nov a ještě k tomu zataženo. Fouká pěkný vítr a déšť je na spadnutí. Ještě aby nám začalo pršet, to by bylo v .. Čeká nás nejtěžší a nejdelší trasa na naší větvi. Měří 28km, z toho je 17 po asfaltu, asi v půlce je pěkný kopec na Zvěřinec a pak ještě jeden horší nahoru na Cunkov. Trasu známe dobře, koně taky. Předvčírem ji koníci absolvovali za dne, protože se nesmí nic ponechat náhodě. Nyní mizí veškeré naštvání, jsme odkázání jeden na druhého a všechno závisí na nás, jsme tým.

Je pravdou, že se všichni členové Westerners a tím i jezdci PE snaží na svých akcích být co možná nejstylovější a používat vymožeností 20. století co možná nejméně, ale věci týkající se bezpečnosti jsou tolerovány. Mezi tyto věci patří baterka. Bez té by se jelo výrazně pomaleji, na druhou stranu zkuste si svítit na cestu v klusu nebo cvalu. Světla bude všude dost, ale díky ornamentům, které budete vytvářet, stejně moc neuvidíte. Proto je lepší jet co možná to jde bez baterky a svítit si jen na odbočky nebo v místech, kde je podivný terén (kořeny, kameny atd.) To je můj poznatek.

Vyráželi jsme klusem po asfaltu směr Sedlčany. Tenhle kus cesty se nechal jet bez problémů. Asi po dvou km začínala polní cesta, potom uvláčené slehlé pole. Přes Sedlčany se muselo kus krokem, protože po dlažebních kostkách to dost klouzalo. Z náměstí a přes hlavní křižovatku nás převedla Hedvika s felícií. Za Sedlčanama hlídkovala Policie. Strážníci jen konstatovali, že to snad ještě neviděli. Popřáli jsme jim příjemnou službu a naše cesta pokračovala. Počasí zatím drželo, koníkům to pěkně klapalo a provoz na hlavní silnici nebyl v půl druhé ráno téměř žádný. Tak kilometr za Sedlčanama se dalo sjet na strniště. Pak až do Jesenice se střídala silnice, louky a strniště. V Jesenici jsme měli za sebou tu méně náročnou leč asfaltovou část.

Nyní nás čekal první kopec - na Zvěřinec. Kobylky jej vyklusaly celkem bez problémů, i když kořeny čouhaly ze země ošklivě. Pak bylo pár kilometrů po loukách a lesních cestách celkem po rovince. To nejhorší bylo před námi. Cunkov. V tom kopci se nám podařilo nabrat zpoždění, protože se již začala projevovat únava koní a tahle úzká cesta plná kořenů a vystouplých kamenů jim to rozhodně neusnadňovala. Nechali jsme koníky jít jejich tempem. Jejich zdraví je přednější něž nějaká půlhodinka zpoždění..

Konečně nás uvítal vysílač na OUNZu. Už jenom kopec dolu a máme to za sebou. Dole již čekali další jezdci, osazenstvo našich aut a krom toho nás přivítali místní lidé. Lucku začalo dost bolet břicho v tom kopci nahoru. Dojela do Cunkova silou vůle. Na předávce se svezla se Šerpy na zem a byla ráda, že se může stočit do klubíčka. Já předal mochilu a popřál klukům šťastnou cestu. To už jeden z místních obyvatel krokoval Šerpu (jak jsem se později dozvěděl, byl to starosta Cunkova. Děkujeme) a Kuře krokovala Sáru. Když kobylky vychladly odsedlali je, dostaly napít a naložili jsme je do vleku. Lucka se přesunula do auta, vzala si prášek. Jen se nám podařilo uhnízdit se v autech, začala průtrž a lilo až do osmi do rána. Chudáci ti po nás. No nedá se nic dělat, pošta se musí dovést za každého počasí. Alespoň že jsme měli štěstí a počasí nám přálo. Kolem deváté naše výprava vyzvedla Lenku a namířila si to domu. Bylo toho celkem dost, měl jsem co dělat, abych za volantem neusnul. Zachránil mě motorest ve Voticích. Ač měli ještě zavřeno, příjemná obsluha nás pustila dovnitř a mohli jsme si v klidu vypít kafe.

Doma vyložit a pořádně nakrmit koně, vynosit věci z aut. Pak konečně zasloužený spánek. Ale ne zas moc. V osm večer se odjíždělo do Rakouska, kde byl letos konec a kde jsme nesměli chybět. Jenže bohužel jsme chyběli. Na hranicích nám celník oznámil, že místo v deset koně projeli už v osm. Škoda. Zase se ukázalo, jak jsou časy na PE relativní na obě strany a že dvouhodinový náskok nebo zpoždění jsou celkem běžná. Proto jezdec musí na trase být minimálně dvě a půl hodiny před plánovanou předávkou. Pak se ale může stát, že čeká i pět hodin. I to je kouzlo Pony Expressu, že jezdec nikdy neví, kdy to přijede. Aby toto kouzlo zůstalo, je vyhlášen přísný zákaz používat mobilní telefony pro organizaci jízdy. Do cíle v rakouském Raichentalu jsme se stejně nakonec vypravili alespoň pozdravit tamní pořadatele.

Závěrem bych chtěl napsat několik postřehů. Je pravdou, že v chartě Pony Expressu je toto: "Jezdec smí veřejně mluvit o jízdě jen o svém úseku, předák smí mluvit o své větvi a pouze Sherrif smí mluvit o jízdě jako celku." Na předchozích řádcích jsem psal pouze o svém úseku, jak přikazuje charta. Neodpustím si ale několik poznámek mimo. Buď mi sherrif milostiv. Jak jste si všimli, tak na Cunkově se našlo několik místních lidí, kteří nás příjemně uvítali a dokonce nám i pomohli. Srdečně jim děkuji. Jenže to bohužel je dnes spíše světlá vyjímka.

Po šest let jezdí předák Západní větve do Hřenska na stejné místo. Vždycky tam byla skvělá atmosféra jak přímo na celnici, tak ve Hřensku. Letos zažili jak jezdci tak jejich doprovod celkem nepříjemné zklamání nad chováním majitele pozemků okolo silnice, který je sprostě vyhodil se slovy, že špinavý smradlavý kovbojíčky tam trpět nebude. Inu kapitalismus je kapitalismus.

Jako druhý mám postřeh o jednom z nás, o jezdci Čsl. Pony Expressu. Úspěch celé téhle akce závisí na spolehlivosti a spolupráci zhruba tří stovek lidí. Pokud někdo selže, může se stát, že selže celá akce, nebo musí někdo jiný jet třeba dva úseky. Ale jen si to zkuste představit. Ženete koně na konec svého úseku, máte jeho síly rozvrstvené tak, aby to vydržel a zjistíte, že nemáte komu předávat. Co zbývá? Můžete to zabalit a tím nechat padnout celou akci a další desítky lidí ve štychu, nebo musíte pokračovat. Něco podobného se letos stalo. Jezdec, navíc jezdec s přeskou, který podepsal přísahu jezdce PE a měl řádně vyburzovaný úsek bez spolujezdce prostě oznámil, pár dní před poňákem, že nepojede. A stavte se na hlavu. Naštěstí se mohli domluvit ten, který mu měl předávat a který měl přebírat a každý si vzal jednu část úseku. Dopadlo to ještě dobře, ale kam se poděla zodpovědnost? Jak je vidět, i mezi námi se najdou lidé, na které není spolehnutí.

Tolik tedy osobní prožití trasy jezdci. Jen oni sami vědí, co ještě se jim honilo hlavou. Ale doufám, že jejich pokus přiblížit vám atmosféru jízdy, byl dobrým začátkem. K chápaní obou světů v jednom celku. Hodně štěstí všem. HG

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: